Přítel nebo vrah

III.

Když jsem přišel domů, čekalo mě nemilé překvapení. V altánu seděla matka, oblečená do své světle fialové róby a na krku jí visel tmavě fialový přívěšek, který dokonale ladil se stejnými náušnicemi. Její dlouhé blond vlasy měla vyčesané do vysokého drdolu. Otec měl na sobě tmavé kalhoty a světlou elegantní košili. Bylo vidět, že svým hustým hnědým vlasům nevěnoval příliš pozornosti, natož jeho velkému kníru. Tvářil se znuděně a naštvaně zároveň, a já hned pochopil proč. Juliette. Postarší žena v dlouhých, jedovatě zelených šatech s kratšími černými vlasy seděla hned vedle něj a něco jemu i matce nadšeně vyprávěla. Pak ovšem stočila zrak ke mně a hlasitě zvolala: „No to snad ne! Williame? Pojď blíž, jak dlouho já tě neviděla!" Matka se ohlédla mým směrem. „Drahoušku tak pojď! Víš, říkala jsem si, že na dlouhé cesty po návštěvách nemáš náladu, ale tady Juliette se ochotně nabídla, že za námi přijede." Samozřejmě, že se ochotně nabídla. Už nějakou tu dobu se mě snaží dát dohromady s její dcerou Susan. Vlastně od té doby, co s nikým nejsem. Což o to, Susan není špatná. Je milá, hezká, možná trochu vzhledově podobná matce, ale kdybych s ní žil, žil bych i s Juliette, a to nepřipadá v úvahu. Pomalým krokem jsem došel až k altánu a s falešným šťastným výrazem se s ní objal. Štípla mě do tváře jako by mi bylo pět a usadila mě mezi ní a mého otce, kterému to očividně vůbec nevadilo, ba naopak. Otec je zvláštní člověk. Mezi lidmi je autoritou a je to uznávaný majitel veliké firmy s automobily, ale jakmile je mezi ženami, stane se z něj starý bručoun, který se občas chová jako malý. Tak jsme tam seděli asi půl hodiny, poslouchali Julietty řeči o Susan, o jejich zahradě, stížnosti na jejich sousedy, a pak jsme se přesunuli dovnitř do domu, kde jsme se naobědvali. Kolem půl třetí Juliette konečně odešla s tím, že za mnou někdy pošle Susan. Jen co se za ní zavřely dveře, současně jsme si s otcem oddechli. Matka nás pohledem pokárala a prohlásila něco o slušném chování a odebrala se do knihovny. Otec po chvíli musel odjet na nějakou pracovní schůzi, a tak jsem v obývací místnosti zůstal sám. Za tu dobu, co jsem pořád pracoval, to tu matka trochu vyzdobila. Obrovitá pohovka teď byla plná různých polštářů a před ní byl nový stolek. Taky gramofon byl nový, ten starý už jsme měli pěkně dlouho. Rodinná fotografie byla pořád stejná, jen nebyla na pověšená na stěně, ale byla opřená o vázu. Já a Alexandr jsme na ní vypadali trochu jako dvojčata. Bylo nám asi dvanáct, tedy mně bylo dvanáct, jemu bylo deset. Už tenkrát jsem byl vyšší a měl jsem také tmavší vlasy. Oči jsme ale měli stejné, po matce. Ta na fotografii vypadala úplně jinak. Uvolněněji. Radostněji. Otec byl snad pořád stejný, vypadal velmi důstojně, jeden by se ho možná i bál, ovšem uvnitř je to dobrý člověk. Kde jsou ty časy, kdy naším jediným problémem bylo, kdo nám ukradl inkoust do pera. Z mého dumání mě vytrhl křik. Nebyl to obyčejný křik, byl plný strachu, smutku, zlosti a utrpení. Byl to ten nejhrůznější křik, který jsem kdy slyšel, a ještě horší bylo, že patřil mé matce.