Maybe again...

Prolog

Thomas's POV
Byl páteční večer a já se konečně vracel domů z divadla. Připomněl jsem si, že před sebou mám celý volný víkend a na rtech se mi hned usadil spokojený úsměv.

V divadle toho je teď docela dost takže se většinou vracím domů až za tmy.

On už je taky zase prosinec, takže se prostě brzo stmívá.

Bílá sněhová peříčka se mi snášela za krk, kde jsem pociťoval mírný chlad.

Vzpomněl jsem si na ten den před čtyřmi lety kdy jsem jí konečně, po dlouhém skoro půl roce vyznal lásku.

Tu myšlenku jsem hned vyhnal z hlavy a zašmátral v kapse mé kožené bundy, abych našel klíče a mohl se z toho nenesitelného padání vloček dostat do tepla domova.

Otočil jsem stříbrnolesklým klíčem a zámek povolil.

Ocitl jsem se v naší velké předsíni.

Sundal jsem si bundu na věšák vedle hromady dámských kabátů a klíče hodil do proutěného košíčku, který zaujímal své místo na komodě pro boty.

,,Lucy zlato, jsem doma." zavolal jsem na svou přítelkyni.

***
Takže...máte to tady. Důvod proč jsem tu kapitolu tak napínala jeho myšlenkami a nešla rovnou k věci, chtěla jsem aby jste byli napnutí😁
Ještě se chci omluvit pokud tam nebudou vycházet data a počet let. Nějak jsem to nedomyslela ale to je jedno😂
Mia❤️