Každý den jsme za Gemmou jezdili. Každé odpoledne. Brali jsme jí s mámou její oblíbený banánový džus a pomeranče. Vždycky jsem se na skok zastavil za Biancou, ale bohužel mi o ní a o jejím zdravotním stavu neřekli nic víc, ale pomale jsme se poznávali. Vždycky jsem jí donesl pár pomerančů nebo nějaký časopis nebo nejrůznější knihy, které mi poradila Gemma a měla je u sebe doma v pokoji ve veliké knihovně přes půl stěny. Nechtěl jsem sice Gemmě moc slídit po pokoji, ale už jsem si tam stejně opatřil to číslo, tak jsem i na toto kývl. Vždycky byla nadšená. Až dneska. To jsem zase nebyl nadšený já, nevím ale čím. Jestli Biancou anebo její, pro mě nečekanou, návštěvou..
Když jsme přišli do nemocnice, čtvrtý den, co tu Gemma ležela (její pobyt se kvůli nějakým výsledkům prodloužil), jsem se jako každý den vydal za Biancou. Jenže když jsem zaklepal, neozval se tenký hlásek patřící roztomilé Biance, nýbrž to byl hlas mužský. Ale i tak jsem vstoupil s úsměvem a radostí, že zase spatřím překrásnou Biancu. Ale rozhodně muže v její blízkosti, jsem vidět nechtěl a ani nečekal, že uvidím, ale měl jsem to čekat, protože Bianca je nádherná. "Ehm, neruším? Ahoj Bianco," zavíral jsem pomale dveře nadstandartu a koukal nejprve na kluka tak v mém věku a potom na Biancu. "Ne, vůbec ne. Neseš mi něco? Toto je Tom," usmívala se na mě Bianca a Thomas nebo jak to říkala se na mě kouknul taky. "Čau, ty jsi Harry. Jsem ti vděčný, že si Biance zaplatil tento pokoj. Je jí tady líp," podával mi ruku. Potřásli jsme si rukama a já se trošku uvolnil. "To je vlastně maličkost. Jsem moc rád. A jak se ti vlastně daří? Kdy tě pustí?" Chrlil jsem otázky dívce na nemocničním lůžku a na jejím nočním stolku zahlédl kytici rudých růží. Asi je to její přítel a já si dělám zbytečné naděje. Takovou andělskou tvář.. Jak jsem si mohl vůbec myslet, že by ji nikdo neulovil? Já jsem Harry Styles, ale přecejenom každá hned nemůže být moje. Byl jsem celkem dost zklamán, ale neodejdu kvůli němu. To asi určitě ne. "Jsem skoro zdravá. Ale výsledky přijdou zítra, takže tu ještě chvíli budu. Co Gemma? Je v pořádku? Jak je jí?" Biančina tvář znejistěla. "Je už taky skoro zdravá. Jako ty. Zítra ráno by ji měli propustit," vysvětloval jsem. Jenže Biančina tvář jak kdyby znervozněla. Ne zrovna znervozněla, byl to takový divný až vystrašený výraz. Ale nevysvětlitelný. Nic špatného jsem neřekl, ne? "Měl bys jít, Bianca potřebuje spát," otočil se ke mě muž, sedící na židličce, která je jinak obsazená mnou. "Dobře, tak se měj Bianco. Ty taky. Ahoj." Z pokoje jsem vyšel znepokojeně. Co se děje s Biancou? Když jsem přišel měla úsměv na rtech a teď bych až řekl, že by chtěla plakat. Ale já jsem celou tu dobu v jejím pokoji mluvil pozitivně a nic špatného jsem ani náznakem neřekl. Bylo to opravdu podivné, ale třeba kdyby tam neseděl ten Tom, tak bych to z ní dostal. Anebo on? Týrá ji nebo jí vyhrožuje? Hlavou se mi honilo tolik otázek a myšlenek a já je nedokázal dostat pryč. Jenže sestra musela taky zůstat v klidu, a tak jsem před dveřmi jejího nemocničního nadstandartu nasadil úsměv a vešel. "Ty už jsi tady, bráško? Tak co? Jak je jí?" mluvila směrem ke mně Gem hned, jakmile jsem sáhl na kliku a objevil se v mezírce otevřených dveří. "Vypadá skvěle. Určitě bude co nevidět doma," zalhal jsem. Rozhodně její pohled skvělý nebyl. "To je dobře. Přijedeš pro mě zítra?" Zeptala se Gemma a máma už se zvedala k odchodu. "No jasně. Že se ptáš," políbil jsem svou sestru na čelo. Když jsem nad ní byl skloněný, zašeptal jsem, že se na ni už moc těším a že si musíme hodně povídat a ještě jí zamával. Na nočním stolku jí přibylo ovoce a jedna květina z naší zahrádky, která měla její oblíbenou barvu. Bylo na Gemmě vidět, jak jí naše přítomnost zvedla náladu a jak se těšila domů, až mě bude moct zase pevně obejmout. A byla pravda, že já si s ní taky potřeboval promluvit. Za ty čtyři dny, co tu jsem, jsem jí ještě vůbec neřekl o Sharlotě a o Kate a o všem možné. Taky jsem jí chtěl pozvat do mého letního domu, odkud jsem vyhodil Sharlotu, když jsem jí našel s jiným.
Celou cestu domů jsme nemluvili a já bych to ani možná nedokázal. Pořád jsem myslel na Biančino neobvyklé chování. Jenže potom jsem slyšel mámin hlas a já musel zanedlouho prmluvit. "Harry?" promluvila máma, když jsme byli už skoro u domu. "Ano mami?" zahnal jsem aspoň na chvíli své myšlenky. "Zítra až vyzvedneme Gemmu. Mám pro vás oba veliké překvapení," celá rozzářená na mě máma mluvila. "A jaké?" tázavě jsem se na mámu podíval a pak jsem svůj pohled zase věnoval cestě, která vedla do naší ulice. "Nevím, jestli to čekáte, ale jste dospělí, a tak si myslím, že je ten správný čas," dál se usmívala. "Ty jsi strašná mami. Víš, že nikdy nedokážu moc dlouho vydržet, když na nás ty něco chystáš." vrtěl jsem hlavou. "Musím vám to říct až zítra. Takže budeš muset vydržet. Tentokrát se nenechám přemluvit a nevyžvaním ti to," škádlila mě mamka. "To bude ale naposled, jinak ti neřeknu, co čeká vás," oplácel jsem mámě. "Harry? Nestraš mě," smála se máma a já se na ní čertovsky podíval: "To si taky počkej až na zítra!"
Večer jsem vzal ještě notebook a připojil se na Internet. Hledal jsem na internetu něco, čím bych mohl sestru a mámu taky překkvapit, když už jsem to mámě v autě řekl. Měl jsem představu o dovolené u moře, kam se máma jen tak nedostane, protože nerada cestuje sama anebo jsem přemýšlel nad něčím, jako návrat do Londýna, kde bych své holky odvezl do letního domku a tam by také mohly strávit dovolenou a já bych se aspoň kouknul, jak vypadá můj dům a co je nového u kluků. Ještě jsem přesně nevěděl, co vymyslím, ale jak znám sestru, její srdce ji táhne do Francie a do Itálie za módou a za nákupy a mamka? Té je to jedno. Hlavně že bude s náma a bude vědět, že se bavíme a jsme šťastní. Do záložek jsem připnul pár luxusních hotelů v Paříži a v Itálii a taky se kouknul na nějaké lety. Cestou zpátky bysme letěli zpátky do Anglie, kde bych je nejspíš ubytoval v letním domku. Po Internetu jsem brouzdal dlouho. Jenže pak už jsem neměl objevovat co a abych řekl pravdu, tak mě to táhlo zadat do vyhledávače své jméno. A taky jsem to udělal. Tento den už byl i tak celkem na nic a zajímalo mě, co píšou dál. Vyjelo mi nemálo stránek, kde bylo mé jméno. A potom jsem narazil na stejný web, kde nedávno zveřejnili článek, kvůli kterému se se mnou Kate rozešla. Okamžitě jsem na tu stránku klikl a četl:
Harry Styles a blondýna z pláže. Konec?
Nedávno jsme Hvězdu z boybandu One Direction načapali na pláži s blondýnkou, která je námi zatím neznáma. Jejich románek, krátký románek, se už nejspíš octl jako minulost. Návštěvníci pláže, kde podle námi uvedených zdrojů opatřil zpěvák své krátkodobé přítelkyni obrovský dům na pláži se čtyřmi ložnicemi, ale krásného slunného odpoledne jí vyházel všechny věci z oken. "Byl to opravdu bouřlivý rozchod," potvrzují svědci. Harryho ovšem nezastihli, jen stihlli vyfotit, jak odjíždí svým černým autem...
To mi stačilo. Přečte si to Kate a bude ještě dělat scény. Abych pravdu řekl, tak se ani najednou netěším se tam vrátit, protože to budou další články. Za dobu naší kariéry jsem ani jednou neměl potřebu tyto články číst. Spíš moje máma a ta mi to bohužel vždycky oznamovala. Ale já jsem tu špínu číst nemohl. Vždycky jsem chtěl bojovat proti novinářům a bulvárním plátkům, protože lidé jsou nimi ovládnutí, jenže jsem povhopil, že lidé by si ty časopisy a noviny nekupovali. řekněme, že nějaký novinář napíše do novin, že máme mnoho úspěchů, vycházíme spolu a máme se rádi. Koupí si to někdo? Ne. Koupilo by si to asi pět procent a těch zbylých devadesátpět by dalo přednost něčemu, že jsme udělali skandál, flámovali jsme, odvezla nás policie za výtržnictví nebo jsme házeli své bývalé věci z oken. Bohužel to tak v dnešním světě je a nedá se s tím nic dělat.
