The Blindness Of Love /FF. HS. CZ./

Chapter 9 - Káva VS. Kakao

Hodně dlouho jsem přemýšlela, komu věnovat dnešní část a nakonec jsem se rozhodla, že jí věnuju :    @CasiieDevon :) - nevím, jestli si to přečteš, ale vím, že si byla jedna z prvních, kdo začal číst TBOL a dávala mi votes, děkuju:) - V příští části opět další věnování :3 toho se nebojte:)

"Proč nepiješ kávu, Bello?" Zeptal se mě po pár minutách, když už jsme byli nějakou tu chvíli od mé školy. Šli jsme klidnými ulicemi Louisiany, které vedly do centra krásného města s ještě krásnějšími budovami. Svůj pohled jsem upírala na hladký povrch asfaltu, ze kterého byl stvořený, dlouhý chodník.

"Nevím. Asi stejně tak, jak někdo nemusí houby, ryby nebo různé alkoholické nápoje, tak nějak to mám já stou horkou oslazenou tekutinou, jménem káva." Vlídně jsem se na něj usmála, při mém vysvětlování. 

"Hm," Chvíli mlčel než opět promluvil. "to je dobrá úvaha, ale káva podporuje i aktivitu mozku," Znalecky se na mě ušklíbl, na což já jsem se zasmála. "To je sice možné, četla jsem o tom dlouhé články, ano káva sice podporuje nějaké buňky v mozku, ale velice škodí zubní sklovině, každý jeden doušek ti ničí jednu zubní sklovinu, to si zapamatuj," Upozornila jsem ho a k znázornění svému efektu, jsem vztyčila svůj ukazováček nahoru. Jenomže potom mi došel ten fakt, že je to úplně absurdní, jelikož on ho neuvidí, zase. Hluboce se zasmál předtím, než mi odpověděl. "To máte naprostou pravdu, slečno Collinsová," A tímto ukončil naší debatu, proč nemám ráda, tu přeslazenou, někdy možná až moc kávovitou tekutinu. 

Chvíli jsme šli jenom mlčky vedle sebe s poslušnou Charlotte u Harryho pravé straně. Už jsem chtěla zabočit na dlouhý přechod, který rozděloval silnici, od úplně té hlavný, která vedla ještě dál a mnohem hustšími ulicemi Louisiany. Jenomže, když jsem tak chtěla udělat, jemně mě zatáhl zpět, nechápala jsem, ale dřív než jsem stačila cokoliv vyslovit, předběhl mě on sám. 

"Nechci jít do centra Bell," Zarazil mě a hned vzápětí dodal. " znáš ulici kousek od kostela?" Zeptal se mě, když jsme chvíli jenom tak stáli, uprostřed chodníku s protivnými lidmi, kteří se skrze nás snažili dostat na přechod. "Jo, proč?" Zmateně jsem se ho zeptala. Nemám moc ráda, když se dostanu do takovýhle situací, jednoduše jsem si v tento moment připadala hloupě, zmateně a hlavně trapně. Ach bože, Annabelo. 

"Na nic se neptej, jenom mě tam zaveď, prosím," Krásně se na mě usmál. Byla jsem doslova okouzlena jeho krásnou, jeho krásou pro život, který pro něj musí být dosti stresující a namáhavý, ale on jak se zdá, hodlá vše zvládnout. A to bylo právě to, co mě na jeho osobě možná nejvíc zajímalo, byl tak, tak jiný, ale přitom tak stejný jako kdokoliv jiný. Opatrně jsem uchopila jeho opět připravené rámě a společně jsem se vydali k velkému kostelu, do kterého už dlouho dobu nevstoupil žádný návštěvník. 

"Tak a jsme tady, kam teď?" Trochu jsem zachraptěla, protože začalo být více chladno, i když bylo teprve čtvrt na pět. Vzhlédla jsem na nebe, kde se línoucí se mraky potahovaly černošedivou barvou, připravené kdykoliv zaplavit město, miliony kapkami. Vyrušil mě až jeho zvonivý hlas, blízko mého těla. 

"To už nechej na mě, pojď, Bell," Byla jsem připravená za jeho mužnou postavou chodit jako jeho věrný ocásek, jak se říká, jenomže to co udělal, bych nečekala. Jeho teplou, velikou a jemnou dlaň, vsunul do té mé, která byla studená jako led, třesoucí se jako osika. Jemně mě za ní zatahal na náznak, že mám poslušně jít za ním. Měla jsem pootevřená ústa dokořád z toho, jak jsem sama byla vyvedená z míry, a jak mé tělo reagovalo na jeho vřelou teplotu těla. Možná se to zdá divné, ale já tohle nezažila a ta skutečnost, že to teď zažívám mě neukrutně děsila a vyváděla z rovnováhy. Avšak na druhou stranu, to hřálo patřičnou část mého srdce, které po nějaké té vteřině vynechávalo bijící úder do mého hrudníku.