Cursed ~ CZ

1. Narozeniny

Podívala jsem se na dno keramického hrnku. Plazily se po něm poslední kapky kávy. Oči mě štípaly ze mžourání do šera za světla svíček. Taky bylo pondělí. Nic moc.

Ozvalo se vrznutí dveří a do místnosti vešel starší muž a s ním i chlad z venku.
Voněl borovicemi, tvář ošlehanou větrem halil šedý plnovous a dobré oči zářili i v tomto šerém pondělku. V ruce držel svíčku.

Byl to můj táta.

,,Dobré jitro," pozdravil.

,,Dobré."

Něžně se usmál a posadil se vedle mě. Mlčky mi podal svíčku a pohladil mě po tváři.
Dnes, nejen že byl ve Vylkemu nejhnusnější jarní den, ale taky měla narozeniny moje sestra. Měla by narozeniny. Ta sestra, na kterou si moc nevzpomínám, ta co se utopila v moři při přílivu, ta, na kterou když myslím, místo smutku cítím prázdno.

Chvíli jsme potichu seděli než otec promluvil.

,,Daisy, pamatuješ, jak jsme se předevčírem bavili o Fernu Horrousovi?"

Přestala jsem olupovat vosk ze svíčky a vážně se otočila na tátu.

,,Nechceš se o něm zase bavit, že ne?"

,,Je to chasník, Daisy. Má statek, jeho jméno je známé přes celou Bellunu a-"

,,No právě! Každej by věděl, jakej ňouma je můj muž!"

Fern Horrous je jeden z nejmajetnějších obyvatel Vylkemu a vypadá přesně tak, jako se jmenuje. A právě moji rodiče mě za něj chtějí provdat.

,,To stačí!" ozvala se matka z kuchyně.

,,Podívej se, jsi naše jediná dcera. Věk na vdavky máš a pan Horrous je ta pravá partie," začal zase táta opartně.

,,Horrous je sotva partie, natož ta pravá!" nedala jsem se.

Do místnosti přišla máma.

,,A co bys asi tak chtěla dělat? Lidé tady umírají na hlad, mrznou u pobřeží. Řádí tu divoká zvěř, která napadá vesničany a ty odmítáš budoucí bezpečné zázemí? Je krize, prokristapána, prober se!"

Matka nabírala zoufalého tónu, což bylo znamením, že není radno zakoušeti diskuze. Ani diplomatické...

,,Fajn, jdu se probírat na hřbitov," vzala jsem si svíčku a vyšla naštvaně z místnosti.

Zachumlaná do černého kabátu jsem si razila cestu ke hřbitovu. Chladný vzduch mě štípal na tvářích a prohluboval ticho Vylkemu. Jenom moře od pobřeží se zdálo živé a zvuků schopné.

Míjela jsem kamenné domky po blátivé cestičce. Sem tam hořela v okně svíčka, sem tam předběhla přes cestu slípka.

Za místním kostelem na kopci se rozléhal starý hřbitov. Bylo odtud vidět na moře, celou vesnici a les za ní.

Dorazila jsem na kopec. Našla jsem kamennou desku, místo, kde byla pochovaná má sestra. Dřepla jsem si a přejela prsty po vlhkém studeném kameni.

,,Máš tu krásný výhled, klid a mě tam dole chtějí provdat za chasníka," mumlala jsem si pro sebe a šmátrala v kapse po sirkách.

Během toho mi začala hlavou vrtat matčina slova. Krize. Mrtví lidé ve Vylkemu.
Je fakt, že umírá daleko více lidí v mladém věku. Většinou je to někdo, kdo se zapomene venku do setmění nebo se vzdálí z vesnice. Někteří to přisuzují k divé zvěři, jiní to přišívají na záda upírům. Ano, slyšeli jste dobře.
Za lesem totiž stojí starý hrádek, Brann. Dřív to bývala usedlost katů a dneska všichni tvrdí, že se tam děje něco nekalého. Jelikož ve Vylkemu chcípl pes, lidi to strašně baví.

,,Všechno nejlepší, " zapálila jsem svíčku.
Zvedl se vítr. Z ničeho nic jsem pocítila mrazení v zádech. Pocit silného deja vu. Zašuměla hřbitovní tráva a já přísahám, že jsem uslyšela slova:

,,No tak, pojďte dovnitř, než vám příliv zmáčí boty."

Zamrkala jsem očima jako bych tím slova mohla rozehnat. Vstala jsem a rozhlédla se kolem sebe. Nikdo nikde. Co to kruci je? Že by mi hrabalo z nadcházejícího sňatku?

Nicméně jsem se rozhodla raději zmizet. Se svítáním jsem opustila hřbitov.

*

,,Vem ji kolem vesnice ať si trochu protáhne nohy," řekl táta a hladil na malém dvorku naši spolehlivou kobylu po čele.

,,Pole je pořád moc blátivé na práci, viď?" zeptala jsem se.

Přikývl.

,,Daisy?"

,,Ano?"

,,Maminka má pravdu. Je krize. Jen jsem ti chtěl říct, abys o tom přemýšlela," řekl unaveně.

Povzdechla jsem si a usmála se s kývnutím na tátu.

,,Nechoď s ní k lesu, víš, co se teď tam venku děje."

,,Neboj tati. Kdyžtak mě Bellis ochrání," usmála jsem se a pohladila kaštanku po krku.

Vzala jsem si otěže a vyrazila s ní k hlavní cestě vstříc chmurnému počasí na procházku.

Bellis šlapala spokojeně vedle mě a stříhala ušima. Pozorovala dění ve vesnici a já s ní. Teď odpoledne tu bylo mnohem živěji než po ránu. Děti si nadšeně hrály s bahnem, muži se věnovaly svým pracem a řemeslům, staré ženy si cosi šuškaly. A mladé ženy? Ty nebyly nikde vidět, protože stály v kamenných domcích za plotnou a hrály si na perfektní manželky.

A přesně taková budu i já. Madam Horrousová. Budu udržovat rodinný krb teplý, budu vyšívat, nosit slaďoučké šaty... Možná, že tohle všechno bych snesla, ale žít napořád s mužem, kterého nemiluju? Vychovávat s ním děti? Zemřít s pocitem, že jsem se nikdy nezamilovala? Nebo zemřít s pocitem nevěry, protože bych od Horrouse stejně jednou utekla? Ale je krize... Je hlad a lidé v malých vesnicích umírají.

Došla jsem s Bellis na konec Vylkemu, kde bylo vidět na špičku věže Brannu v dálce za lesem.

Zastavila jsem u starého napajedla, aby se kůň mohl napít. Zatímco co Bellis pila, kochala jsem se jarním pošmurnem.
Všimla jsem si postavy hubeného mladíka u lesa, krmil tam vrabce. Občas jsem ho tam vídávala, nejspíš byl někde ze sousedství. Většinou vypadal velice spokojeně, jakoby se ho krize a panika ve společnosti nějak netýkala. Dnes jsem si přála mít stejný výraz.

Bellis dopila a vracely jsme se zpátky domů...