Naka-vaki 1. díl

PRYČ OD ŘEKY

Christopher čekal, že bude mít hluboký bezesný a blahodárný spánek jako vždy, když usínal k smrti unavený, ale tentokrát tomu tak bohužel nebylo. Uprostřed ticha, které ukolébalo jeho smysly ke spánku, najednou uslyšel šustot stránek, který ho uklidňoval. Ve snu si uvědomil, že to jsou stránky deníku. Potom se kniha objevila ve snu i jako předmět. On ji ve snu otevřel a z prvních stránek na něj výstražně zamrkaly dvě zelené oči, bylo v nich rozčilení a napětí – věděl, že to jsou matčiny oči. Chvíli nechápal, deník začal zase šustit. Až po chvíli si Chris uvědomil, že tohle šustění bylo už jiné než to první, tohle bylo doopravdy, někdo mu právě vytáhl deník z náprsní kapsy na vestě, která ležela vedle jeho hlavy. Vymrštil se okamžitě na nohy a dech se mu zrychlil. V chabém světle doutnajících špalků v ohništi uviděl proti sobě stát obrovského Jonathana Browna s maličkou, v jeho velikých rukou groteskně vypadající knížečkou. Brownův zarostlý obličej se stáhl do provinilé grimasy, která Christopherovi v tu chvíli připadala falešná a prolhaná jako nikdy předtím. Popadla ho nevýslovná zlost a tvářil se, jako by chtěl Brownovi skočit po krku, ale on mu knihu beze slova podal s klidnou tváří.

„Nechtěl jsem tito vzít, Chrisi, uklidni se prosím," opakoval pomalu, „přemýšlej trochu, co bych z toho měl?"

„Kdo ví?" sykl Christopher, ale trochu ho to zchladilo. Vytrhl mu deník a otáčel ho v dlaních, jako by kontroloval, jestli s ním Brown nic neudělal. Potom se podezřívavě otočil na spícího Freda a Jilla a znovu na jejich otce, klekl si a začal cpát rychle všechny své věci do batohu a všemožných sáčků, vaků a pytlů, které s sebou bral. Brown stál na místě s kamennou tváří a neříkal nic. Najednou se na něj Christopher otočil.

„Řekl jste přece, že do deníku ani nenahlídnete! Je jedno, co jste si přečetl a co ne, jde o princip. Už vám nevěřím... Nedokážu vám věřit a nechápu ani, proč jste to udělal. Vždyť jste neměl nejmenší důvod!"

Brown mu skočil do řeči uprostřed slova zvýšeným hlasem:

„Kdybys věděl, ty kluku hloupá, jakej já sem měl důvod! Byla to blbost, co jsem udělal, ale ty to jednou pochopíš, pokud tě do tý doby nezastřelej indiáni. Všichni tři to pochopíte."

„Nebo vás zastřelej Frantíci z pevnosti St. Fréderic, nevím, proč si myslíte, že se budou bavit s americkejma traperama. Jsme sice nepřátelé Angličanů stejně jako oni, ale vy nevypadáte zrovna moc důvěryhodně. Proč by vám měli poskytnout přístřeší? Vážně nechápu, proč jste nás sem zatáhl, kvůli vám jsme se odchýlili zbytečně na východ. Sbohem, já odcházím," křičel Christopher a vyléval si zlost na muži, kterého měl až do této chvíle radši než svého děda a který mu celé dospívání nahrazoval ztraceného otce. Jeho bezohledný tvrdý hlas vzbudil Freda, Jill spal, jako když ho do vody hodí – byl po těžkém dni unaven ze všech nejvíc.

Fred chvíli nechápal, co se děje, a také se zeptal svého otce.

„Nic se neděje, Freddy, jenom tady tvůj kamarád se pomátl. Vyráží sám na západ, úplně mu přeskočilo," utrhl se na něj rozzlobeně.

„Co blbneš?" zamumlal Fred ke svému příteli.

„Prostě nemůžu...," šeptal Chris vztekle, zatímco se snažil nacpat přikrývku do batohu, „nemůžu přece věřit někomu, kdo mi chtěl vzít nejcennější věc, kterou teď na světě mám... I když to je tvůj otec." Potom na něj významně mrkl a poklepal hřbetem ruky na deník, který už zase ležel bezpečně v náprsní kapse jeho vesty. Fred se nevěřícně podíval na svého otce, který se už tvářil jen zklamaně a odevzdaně.

„Vždyť přece víš, že se to týká jeho matky!" obrátil se na něj Fred.

„Nevzal jsem to proto... Copak nechápeš, že je mi jeho matka úplně ukradená?!"