Naka-vaki 1. díl

ÚDOLÍ ČERVENÉ ZEMĚ 2/2

Chloe dočetla poslední slova, která si už jasně pamatovala z doby, kdy je psala. V deníku ale stále zůstávalo několik prázdných stran a ona měla nutkání dopsat svůj příběh právě teď. Měla najednou pocit, že pokud ho nedopíše teď, už ho nedopíše nikdy. Zaštrachala v tašce a vytáhla pero a inkoust. Vůz sebou házel, ale ona měla pocit, jako by svoje počínání ani neřídila. Stiskla lahvičku mezi koleny a začala psát, deník přitisknutý ke zdi.

Lay-lo je výjimečný kůň, je skoro jako člověk. Na jedné z vycházek jsem mu pod sedlo indiánským způsobem schovala svůj dopis a pustila ho do prérie doufajíc, že najde cestu ke svému bývalému pánu a on svůj úkol splnil na výbornou. Musel se ovšem cestou zatoulat - bylo veliké štěstí, že ho téměř po třech měsících našli dva Oneidové, jak se toulá na hranicích jejich lovišť , a jelikož Oneidové jsou jeden z pěti velkých irokézských národů, dopis se dostal do rukou svému adresátovi.

Co k tomu dodat víc? Než se dopis dostal k Itemallakovi, uběhly skoro další dva měsíce. Indiánům trvalo dlouho, než se na koních dostali okolo jezera Ontario na území Mohavků. Navíc narazili na Hurony, se kterými se Mohavkové nemají odpradávna příliš v lásce. Oneidové museli zaplatit vlastními koňmi, aby mohli hranice přestoupit. Než sehnali koně nové, naplno vypuklo jaro a na konci dubna, přesněji 28. 4. se mezitím tady v Summer Valley nenarodilo jedno, ale dvě děti! Byla jsem matkou dvojčat, dívky a chlapce, kteří byli pokřtěni Charlotte a Christopher, ale obě děti jsem nemohla kojit, proto mi už tehdy pomáhala má věrná přítelkyně Barbora Hoffmanová, jejíž dítě bohužel chudáček umřelo, narodilo se totiž nějak předčasně. Otcovo chování se změnilo. Měla jsem pocit, že ses mojí hanbou už smířil a dokonce mě pustil ven. Myslel si, že už mu neuteču. V Summer Valley se na mě dívali první dva měsíce mého mateřství skrz prsty, on mě ale dokonce bránil a mé děti si přímo zamiloval. Změnil postoj, už nebránil mě před okolním světem a indiány, bránil děti před jejich původem, jejich rudým otcem...

A teď? Itemallak vyrazil s družinou věrných na jih, téměř ihned po tom, co dočetl můj dopis. Jel nejkratší cestou, raději platil ostatním kmenům, než aby mne nechal čekat ve vězení, jak se domníval.

Mohavkové jednoho pozdně červnového dne přišli v noci do vesnice a plížili se k domu mého otce. Když jsem totiž psala dopis, uvedla jsem tam, že jsem ve sklepě. Probudila jsem se ve svém pokoji, když jsem zaslechla dole pod oknem šramocení sklepního větracího otvoru, to jak se ho jeden indián snažil vypáčit. Byla jsem nejdřív naprosto překvapená a ohromená, když indiáni přišli, už jsem ztratila naději, že někdy Malého orla uvidím, že někdy pohlédnu do tváře svému milovanému Itemallakovi. Barbora se rozhodla jít se mnou, vždyť byla sama míšenka, její matka byla čistokrevná Šavanka z jihu, z Kentucky, Země zeleného rákosí. Divila jsem se, že chce opustit manžela, ale ona trvala na svém. Nepopírám ale, že jsem věděla, že spolu oni dva nevychází moc dobře, Barbora byla za svého manžela provdána, aniž by ho milovala. Víc o ní nebudu psát, protože by si to nepřála.

Irokézové vzali v Summer Valley několik koní a dva vozy, pro každou z nás jeden. Za necelou půlhodinu jsme vyjeli.

Nyní sedím v tomto voze a dívám se na svého synka Christophera. Jednou z něj bude krásný muž, podobný svému otci. Poslední stránky je ale stále třeba dopsat. Tomu se budu moci u indiánů věnovat pořád. Právě slyším nahoře na skále podivné dunění a dusot kopyt, jdu se podívat, co se tam děje...

Chloe opravdu slyšela venku hlasy indiánů, křik a pobízení koní. Odhrnula přehoz a zvuk se stal o mnoho hlasitějším a měnil se v paniku. Indiáni na koních pokřikovali jeden na druhého a ukazovali kamsi nahoru a Chloe si všimla, že zrovna projíždějí poměrně úzkým kaňonem, všude byla červená suchá hlína. Vzpomněla si, že když Mohavkové mluvili o Zemi červených údolí, mysleli tím loviště Huronů, svých odvěkých nepřátel, nebo spíše území, o které se s Hurony hrdlili už desítky let.