Oznam.: První kapitoly jsou možná trochu kostrbatější, ale od 3. kapitoly je příběh už živější. :)
Rozlepila jsem od sebe svá oční víčka a několikrát zamrkala. Ostré bílé světlo odražené od bílých stěn mi vyslalo do hlavy signál, aby se celá rozbolavěla. Ucukla jsem sebou, když jsem ucítila krátké zaštípnutí na ruce způsobené jehlou od infuzní hadičky. Před očima se mi náhle objevily obrazy, kterým jsem stěží dokázala uvěřit a hlavou mi zněla jediná dvě slova - Avada kedavra.
Aniž bych věděla vlastně, co ta slova znamenají, vydral se mi z úst přidušený nářek. Hlavou mi létaly náhodně nejrůznější otázky. Co se mi vlastně stalo? Kde to jsem? Proč tu jsem?
Z mého tranzu mě probralo až zaskřípání dřevěné židle, na které někdo seděl, jak jsem si periferně povšimla.
Ostrým pohybem jsem tím směrem otočila hlavu. Na židli vedle postele seděl už zřejmě postarší muž - soudě podle délky vousu a vlasů. Na očích měl malé brýle, přičemž to co měl na sobě jsem nedokázala k ničemu přiřadit. K žádnému období, k žádné zemi a národnosti. Frustrovaně jsem si ho prohlédla.
"Dobré odpoledne ," popřál mi a já se podívala k oknu, abych se opravdu přesvědčila, že je odpoledne.
"Jmenuji se Albus Brumbál," pokračoval ve svém monologu, "a jsem ředitelem na škole čar a kouzel v Bradavicích." Stočila jsem svůj pohled zpět k němu a s ještě více zmateným výrazem jsem ho sledovala a přehrávala si v hlavě jeho jméno a ta další slova. Naposledy když jsem se setkala s někým, kdo mluvil o kouzlech, pamatovala jsem si jen příšernou bolest prostupující skrz naskrz celým mým tělem. Zamračila jsem se nad tím - ale kouzla přeci sakra neexistují!
"Vím Ivy," oslovil mě mým jménem, ačkoliv jsem nechápala, odkud mě zná, "že pochopit to, co se ti stalo a to, že existuje svět kouzel bude pro tebe těžké v tuhle chvíli, ale obávám se, že ti nezbývá nic jiného, než mi teď důvěřovat."
V uších mi rezonovalo vše, co řekl, ale nedokázala jsem se soustředit. Cítila jsem, jak se moje tělo začalo třást pod náporem stresu. Jednak protože se mi před očima vynořovaly neustále nové vzpomínky, a jednak protože tohle nemůže být skutečné. Pomátla jsem se? Uhodila se do hlavy? Není tenhle rozhovor jen výplod mé fantazie? Ale co potom všechny ty vzpomínky na -?
"Ne," zašeptala jsem a zavrtěla hlavou. Tohle není skutečné. Nemůže.
Před očima se mi vynořila znovu vzpomínka na ta dvě slova - Avada kedavra - ale tentokrát jsem viděla ještě něco. Viděla jsem své rodiče mrtvé a nejen to, slyšela jsem v uších ten děsivý smích a větu: "Kdo ji ochrání teď?" Zadrhl se mi dech v plicích a sevřelo se mi hrdlo. Tiskla jsem si dlaň na hrudník a snažila se chytit do plic nějaký vzduch. Snažila jsem se najít ve své hlavě jakoukoliv myšlenku nebo vzpomínku, která by mě dokázala uklidnit, že moji rodiče jsou v pořádku a tohle je jen špatný sen, ale místo toho jsem tam nacházela čím dál větší úzkost z uvědomění si, že tohle se mi opravdu nezdá.
Nevím, kolik času mohlo uplynout od doby, kdy mi musely přinést sestřičky něco na uklidnění, ale soudě podle hluku na ulici a slunečních paprsků odhaduji, že časné ráno. Můj mozek zůstával stále ještě otupělý, a tak jsem si rozhodla užít alespoň malou chvíli, než se mi začnou vracet zpět další vzpomínky.
Vyrušilo mě však klepání na dveře. Následně se otevřely a já znovu spatřila Brumbála. Popřál mi dobré ráno a přešel k mojí posteli, kde se zastavil.
"Myslím, že je čas, abych začal s vysvětlováním."
