Otázky zvědavé ichi

KariLaz: Creepypasty nikdy nemůžu psát večer

KariLaz určitě mnoho z vás zná. Je autorkou velmi zajímavých kusů, které dokáží umně pracovat s psychikou čtenáře. Nejen tato dovednost byla důvodem, proč jsem s touto milovnicí čínské polévky sepsala rozhovor.

Jak ses dostala ke psaní?

Vlastně až s příchodem na Wattpad. Zkoušela jsem něco málo napsat i předtím, ale nikdy mě to tolik nebavilo. Nikdy jsem neměla ty stavy, kdy bych byla nadšená z novýho nápadu nebo si zapisovala jména postav, jejich vlastnosti, děj v bodech... Zkrátka až s příchodem sem jsem si k tomu našla cestu a začalo mě to opravdu bavit.

Co si myslíš, že způsobilo, že tě to začalo bavit?

Rozhodně to, že jsem zjistila, že si díky psaní můžu napsat příběh na míru pro sebe. xD Na to navazuje další důvod, proč mě to začalo bavit, a sice, že se ukázalo, že i příběhy psaný na míru pro mě, nezajímají jenom mě, ale i další lidi... Mám ráda ten pocit, že někdo čte něco, co jsem vytvořila, přemýšlí nad tim občas víc, než já sama, má teorie, jak to bude pokračovat a podobně... Myslím, že to, že svou tvorbu můžu sdílet se čtenáři, pro mě znamená opravdu hodně a i proto mě to baví. Psaní ale pořád není vyloženě něco, bez čeho bych nedokázala žít, vlastně bez psaní dokážu přežít bez problémů, ale jo, prostě mě to baví. Když o tom tak uvažuju, odpovědět na tvou otázku není tak lehký, protože jsem nad tím nikdy víc nepřemýšlela. A říkám si, jestli vůbec mám. Asi to ani nemusí mít žádnej důvod, že mě psaní baví, nevidím žádnej větší spouštěč (nějak mě ani další nenapadl, kromě těch dvou uvedených), beru to jako fakt. Dokud mě to bude aspoň trochu bavit, nenechám toho...

Tvá tvorba hodně zaujala i mě, ač obvykle příběhy s krátkými kapitolami nevyhledávám. Tady ale délka sedí jako pozadí na hrnec. Kdy jsi přišla na to, že přesně tenhle styl ti vyhovuje?

To ti můžu říct naprosto přesně. Občas jsem si totiž říkala, že bych měla psát delší kapitoly. Že si dám limit slov, a že nejkratší možná část jich bude mít tisíc, a nejdelší třeba 1500. Asi nemusím dodávat, že díky tomu měla většina kapitol slov těsně nad tisícovku... Něco jsem tam prostě vždycky nacpala, aby to vycházelo, a byla ráda, že píšu delší (na můj poměr) části. Ale pak mi došlo, že to takhle nechci. Že mě takhle psát ani nebaví, a že se do toho normálně nutím. A tak jsem se rozhodla, že se nebudu nijak omezovat. Když to tak budu cítit, tak ať má kapitola klidně jen sto slov. Vždyť je to jedno... Jednou zase možná napíšu něco delšího, ale podmínkou je, abych se k tomu nenutila. :)

To je rozhodně slovo do pranice. Žádné pravidlo o délce kapitol neexistuje, tak co ho vytvářet, že? Další otázka bude mířená na tvé psaní jako takové. Kde bereš inspiraci?

Tuhle otázku popravdě nemám moc ráda, protože nikdy nevím, co na ni odpovědět. xD Občas z písniček, občas mě něco napadne zčista jasna... Někdy mě inspiruje film nebo můj život. Ale málokdy to skončí tak, že se dostanu přes anotaci dál a začnu ten příběh opravdu psát. Kdybych nepublikovala jen už příběhy, co mám dopsaný v konceptech, byl by můj profil pravděpodobně profil s nejvíce nedokončenými příběhy na Wattpadu, který skončily už u první kapitoly. Joo, znám se moc dobře a vím, co dělám, když publikuju jen ty dávno dokončený věci. xD

Hrozně zajímavá je tvá kniha Přeskoč tento příběh. Studovala jsi kvůli němu psychiku člověka, nebo to přišlo nějak samo? Opravdu by mě zajímalo, jak tato creepypasta vznikala. Cítila jsi ty pocity při psaní i ty?

Přišlo to samo. Dost jsem při psaní využívala svých pocitů, psala o tom, co děsí mě osobně... Jsem celkem paranoidní člověk, což je většinou spíš minus, nicméně při psaní této knihy se to ukázalo jako plus. K druhý otázce. Řeknu to takhle: creepypasty nikdy nemůžu psát večer, takže jo, ty pocity tam jsou VŽDY. A řekla bych, že většina lidí, co píše creepypasty, píše hlavně o tom, co děsí je - to jde totiž vždy popsat nejvýstižněji.