Vobtáhni mě, Weasley

Kapitola 1

Dveře hostince se otevřely. Tlustý pruh slunečního světla plný zvířeného prachu na okamžik rozdělil místnost na dvě poloviny a pak zase zmizel, když ho zastínil dav hrnoucí se dovnitř. Jako první vešel Neville s Deanem a Levandulí.
[...] 
Těsně za skupinou havraspárských chlapců se držela drobná dívka z téže koleje. Chodila do šestého ročníku stejně jako Cho, Harry ji ale znal pouze od vidění. Hermiona jí však mírně kývla na pozdrav a Ron nevypadal, že by ji v té spoustě lidí vůbec zaregistroval. 
Dívka byla velmi pohledná. Měla jemné, pravidelné rysy, drobné, ale plné rty, a obličej jí rámovaly husté havraní kadeře. Nejzajímavější však byly její oči, velké, kulaté, temně modré oči s pohledem téměř tak pronikavým, jakým oplýval Brumbál. Vypadala, jako by se skupinou neměla nic společného. Usmívala se na všechny strany a rovnou zasedla ke stolu k ústřední trojici. Pozdravila Hermionu hlubokým, teplem prosyceným hlasem, a s upřímným zájmem se s ní začala bavit, zatímco Weasleyovic dvojčata vyřizovala objednávku. 

Její hlas konečně zaujal i Rona. Vzhlédl, aby něco zabručel na pozdrav, jakmile ale dívku spatřil, zarazil se a s mírně pootevřenými ústy na ni zůstal zírat. Prohlížel si ji, jako by doteď žádnou dívku pořádně neviděl. Podobný údiv v něm prozatím dokázala vyvolat jen Fleur Delacour. Neznámá mu ale nevěnovala nejmenší pozornost a dál si vesele povídala s Hermionou. Ron potřásl hlavou, aby se vzpamatoval, a vrátil se ke své konverzaci s Harrym. 

Konečně všichni drželi máslový ležák a trochu se utišili. Harry s Hermionou jim začali vysvětlovat svůj plán. Vypadalo to, že dívku to nesmírně zaujalo. Upírala zrak přímo na Harryho ústa a zdálo se, že hltá každé jeho slovo. Jednou rukou si podpírala bradu a zároveň si obtáčela kolem prstu pramínek temných hebkých vlasů. Ron poslouchal dost podmračeně. Každou chvíli k neznámé střelil pohledem a s neskrývaným zájmem si ji prohlížel. Něco mu na ní nesedělo. Byly to její oči? To opravdu musela na Harryho zírat jak oddané štěně?! Nebo snad její drobné, štíhlé prsty, které se jí zaplétaly do vlasů - copak si nemohla pomoci? Musela se za ně opravdu furt tahat?! Nesmírně Rona rozčilovala. Nejhorší ale bylo, že mu nevěnovala jediný pohled, a nejspíš vůbec netušila, co mu působí. 

Harry domluvil. Všichni se seřadili a postupně podepsali pergamen, čímž se zavazovali ke svému členství a mlčenlivosti. Dívka připojila svůj podpis jako poslední, předtím ale drahnou chvíli váhala. 

"Je to opravdu nutné?" zavrněla tímtéž hlubokým hlasem. "Kdyby se ten pergamen dostal do špatných rukou... no. Může uškodit všem, jak tady jsme. Umbridgeová má jistě dlouhé prsty." 
"Nemusíš to podepisovat, Bellis," zabručela Hermiona. "Teoretická průprava ti možná zajistí dobré školní výsledky, co tě ale připraví na svět tam venku? Nebo snad nevěříš Harrymu? Pergamen samozřejmě dobře zajistím, jak už jsem říkala Erniemu. Když to nepodepíšeš, budeme to brát tak, že se našeho kroužku nechceš účastnit vůbec." 
Dívce do tváří vstoupil ruměnec. Trochu nadzvedla obočí, ale nakonec se úlevně usmála.
"Věřím ti, Harry," obrátila se přímo na něj hlubokýma očima. "I tobě, Hermiono. Spoléhám na tebe," broukla a připojila svůj podpis pod ostatní. Znělo to až neobvykle vážně, téměř jako by se jí Hermiona musela zavázat neporušitelným slibem. Nic takového se však nestalo a sedánka se pomalu rozpustila. Dívka Bellis odešla mezi prvními. Vesele se rozloučila s Harrym a Hermionou a odcupitala pryč. Ron si nemohl nevšimnout, jak přitom pohazuje boky. Ve dveřích se ještě na okamžik otočila a přísně, pronikavě se na něj zadívala. Vypadalo to, že snad věděla...!? 
Ronovi zrudly uši. 

"Ona to ví!" zašeptal naléhavě Harry poté, co si přečetli vývěsku, která se přes noc objevila na nástěnkách. "Kdo jí to mohl prozradit?" 
"Nik-" začala Hermiona, Ron ji ale posměšně přerušil. "Nikdo? Vsadím svůj Zameták, že to byl ten dlouhán z Mrzimoru, Zachariáš Smith. Ten pořád tak úskočně šmejdil očima. Nebo vlastně...!" Ronovy oči se rozzářily poznáním. "Ta tmavovlasá havraspárská holka, ta Beatrice čijak, vždyť to ani nechtěla podepsat! A vypadala, že má něco za lubem. Jak víme, že to hned zatepla nevyklopila Umbriedgový?!" 
"Protože," pokračovala důstojně Hermiona, jako by ji Ron nikdy nepřerušil, "jsem ten pergamen zaklela. Kdyby nás kdokoliv práskl, okamžitě to poznáme. Pojďte na snídani," dodala směrem ke dvojici kamarádů, než stačil Ron ještě něco namítnout. 

Celé ráno strávili tím, že všem členům obranného kroužku dávali nenápadně vědět, kdy a jak se bude pokračovat. Kolem poledne si Hermiona povzdychla. "Tak, už jen Bellis. Možná můžu poprosit Lenku nebo Cho, aby jí to vyřídily..." "Aha!" přerušil ji zase vítězoslavně Ron. "Jako jedinou jsme ji neviděli u snídaně. Proč myslíš, že se neschovává kvůli tvému uřknutí?" 

"Protože bych poznala, kdyby to uřknutí začalo fungovat," utrhla se na něj Hermiona. "Pergamen by zvýraznil zrádcovo jméno." 

Bellis si je nakonec našla sama. Zrovna trávili slunné odpoledne venku na školních pozemcích, když k nim zezadu tiše přišla. Pomalu si dřepla těsně za oba chlapce a ještě tišeji se rozhovořila. "Co tomu říkáte? Budeme pokračovat?" 
Ron sebou polekaně trhl a zase se mu rudě rozzářily uši. Hermiona ji nevzrušeně pozdravila a Harry zalapal po dechu. Nadskočil, až se uhodil o nízko rostlou větev dubu, pod kterým seděli. 
"Příště přijď normálně, prosím tě!" vyjekl na ni a třel si naražené místo. Ron ji podmračeně pozoroval a zřejmě hledal nějakou známku toho, že je zradila. Bellis ale nevypadala uřknutě ani v nejmenším.  
"O-omlouvám se," vyhrkla překotně a rychle na něj zamrkala. "Já... Hermiona mě přece viděla přicházet, ne?" obrátila se k ní nadějně. Hermiona jen přikývla a pousmála se. 
"Proč jsi teda něco neřekla?" vyjel Harry pro změnu na ni a Bellis si k nim přisedla. Hermiona jen pokrčila rameny a obrátila pozornost zpět k tlusté knize, kterou měla s sebou. Ron se tvářil, jako by tam snad ani nebyl. Když se k nim totiž Bellis skláněla, ucítil na rameni její jemný dotek. A rozhodně to nebyl dotek ruky. Nedůvěřivě na ni zíral a odtáhl se. Dívku to z míry nevyvedlo, popravdě spíš vypadala tak, že si toho vůbec nevšimla.

Její jemná, svěží vůně k němu ale pořád doléhala... 

"Samozřejmě, že budeme pokračovat," odpověděl konečně Harry na její otázku. "Právě hledáme místo. Nevíš náhodou o něčem, kam se vejde skoro třicet lidí, a co nikdo nenajde?" 
Bellis smutně zavrtěla hlavou. Tiše si povzdechla a zase se zvedla. "Budu zatím čekat. Kdybych něco našla, dám nějak bezpečně vědět," zabroukala, úplnou náhodou zase těsně vedle Ronova ucha. Ten se ji snažil ignorovat, pocítil ale ve tváři nenadálou horkost. Její dech ho pošimral na krku a zase se o něj jen tak maličko, nenápadně otřela. S ní to ani nehlo. Dělala to nevědomky, nebo co se to zatraceně dělo? Ron pocítil šimravý pocit v podbřišku. Nevraživě za ní zíral a až nepříjemně si přitom uvědomoval, že se pod volným školním hábitem rýsuje pěkně pravidelně tvarovaná postava. Když byla dostatečně daleko, jen nerudně vyprskl: 
"Nemůžu ji vystát! Chová se, jak kdyby... jak... no..." Zřejmě ani nenacházel slov na to, aby takovou nehoráznost vypověděl. 

"Stejně se s ní mimo obranný kroužek nebudeš nijak vídat," utrhla se na něj Hermiona. "Tak si podobné komentáře laskavě nech pro sebe. Mně už víckrát výrazně pomohla." 
"A s čím, s tím, jak naštvat všechny kolem sebe?" ušklíbl se Ron.
"Říkám vám, jestli ji budu vídat častěji, dobře to nedopadne!"
Hermiona se s další odpovědí nenamáhala.