Město na konci

Část 1 bez názvu

Tohle město mi nikdy nedělalo dobře. Prázdné ulice plné odpadků a prašivých krys přebíhajících po pozvracených chodnících s několika bezdomovci schovanými pod schody nebo v polorozpadlých altáncích mi na mojí už tak dost depresivní náladě nepřidá.

Když si vybavím, jak toto město vypadalo v mých vzpomínkách, nechápu, jak se může něco za tak krátkou dobu tak moc změnit a můj poslední pokus najít někde alespoň malou útěchu se mi zhroutil přímo před očima.

Vytáhnu z kapsy mobil. Dvanáct nepřijatých hovorů a několik esemesek k tomu. Nemusím je ani otevírat, stejně vím, co se v nich píše. Náhlá bezmoc a ztráta všech mých posledních nadějí, které mě držely při životě a celkem ještě zdravém rozumu ve mně vyvolají prudkou vlnu vzteku, který jakoby se ve mně hromadil již dlouhou dobu a teď se konečně projevil v plné své síle a velikosti. Napřáhnu se a mrštím mobilem do blízkého okna domu, až se sklo s řinčením rozsype všude kolem.

Do očí se mi začnou hnát slzy a celé mé tělo ochabne, jak se z něj vytratí ty poslední zbytky sil. Pohled se mi zamlží a já se bezvládně sesunu k zemi. Schoulím se, kolena si přitáhnu co nejvíc k hlavě a nesnažím se zadržet slzy stále se hrnoucí ven na denní světlo. Začnu se neovladatelně třást, a před očima se mi opět vybaví ta scéna, jejž se mi objevuje v mysli od té doby, co se to stalo, a pronásleduje mne jako ta nejhorší noční můra. Tělo hroutící se k zemi se smrtelným výkřikem na rtech a ten chlad železa v mé dlani, jenž mě studí a už asi nikdy nepřestane.

Nesnáším tu vzpomínku. To, jak se mi zabodává až hluboko do mozku a mučí mě každou vteřinou, kdy jí musím prožívat znovu a znovu a kvůli níž již nemohu ani zdravě uvažovat. Tu, která mi od základů změnila život a co mě donutí to všechno skončit. Přesto ji nechávám přehrávat stále dokola a dokola, jako by neměla konce.

Nevím, kolikrát se mi scéna opakovala, ale po těch nekonečných chvílích utrpení už ani nemohu brečet.

Mně neznámým způsobem se mi podaří dostat až tam, kde má město konec. Zdá se mi, že i domy za mnou znají mou vinu a ani ony, ty chladné zdi bez citu prolezlé špínou a vlhkostí, mi nedokážou odpustit.

Slzy se nadobro zastavily. Jakoby pouhá myšlenka na to, co mě čeká, na to, co mě jako jediné může osvobodit, vytěsnila všechno, co se poslední dobou stále vznášelo nad mojí hlavou jako nekonečná temnota.

Nohy mě donesou až na okraj útesu, na kterém někdo postavil tu spoustu ulic, co naprosto zhatily zbytky mých nadějí a tužeb a definitivně odsoudily mě i můj život.

Pode mnou se rozprostírá nekonečná hladina oceánu. Dolů je to tak dvě stě metrů. Nic už mě nemůže zastavit. Otočím se zády k vlnám narážejícím na skalní útes a mé paty už se vznášejí mimo pevnou zem. Vysoko nad mým vysvobozením. Za chvíli už cítím své tělo padající do prázdna a slyším stále zesilující zvuk vodní masy, jak se blíží záchrana. Poslední, co dokážu vnímat je nekonečná šeď nebe, vítr vanoucí kolem mě a vlny obklopující mé tělo v bezbřehé tmě a prázdnotě.