In The Name Of Triangular Love

Epilog

,,Už víte co to bude?" Zeptal jsem se. ,,Jo, bude to holčička. Ještě nemůžeme přijít na jméno." Přiznal. ,,Tak holčička? Určitě bude kouzelná." Usoudil jsem s úsměvem. ,,Kdybys měl dceru, jak by jsi ji pojmenoval?" Zeptal se Jean. ,,Nad tím jsem ještě nepřemýšlel, ale líbí se mi Nataša." Usoudil jsem. ,,To je ruské jméno, že?" Usmál se. Já jen pokrčil souhlasně rameny s uculením. Ale pak mi úsměv umřel, když jsem uviděl moje MHD. ,,Do prdele!" Vyjekl jsem. ,,Co se děje?" Zeptal se trochu vyděšeně Jean. ,,Právě mi to ujelo. Děda mi sní kočku, než přijede další." Hlesl jsem nešťastně a sledoval jak ten dopravní prostředek mizí. ,,No, klidně tě odvezu domů. Jen koupím jídlo pro Isabel a vemu tě. Jsem tu autem." Řekl mile, pohladil mě po rameni, když mě chvatně obcházel a vešel do dveří, než jsem se zmohl na odpověď. ,,Tak... dobře." Pípl jsem překvapeně.
....

   ,,Kde je vlastně Otabek?" Zeptal se, když už jsme seděli v autě a jeli ke mně domů. ,,Teď je v Kazachstánu u mámy. Zítra se vrací." Odvětil jsem. ,,Tak to ho pozdravuj." Řekl. Jen jsem kývl. ,,Těšíš se, až budeš táta?" Zeptal jsem se. ,,Jo, moc! Chtěl bych sehnat nějaký hezký bydlení, než se to malý narodí a...." Zatímco mi Jean vášnivě popisoval jeho plány budoucnosti, letmo jsem se podíval z okna a uviděl ženu. Oči se mi rozšířili. Měla blond vlasy, zelené oči a přes červené šaty jsem  usoudil, že je očividněk v devátém měsíci těhotenství. Poznal jsem ji na první pohled.
  ,,M...." Uniklo mi kradmo z úst, když se naše pohledy na zlomek chvilky setkaly. Zařazeně jsem se zadíval na svá stehna a nemohl tomu uvěřit.
   ,,Yuri...děje se něco?" Zeptal se Jean. Z hluboka jsem se nadechl a zvedl hlavu s lehkým úsměvem. ,,To nic. Jen jsem viděl někoho, kdo na mě dávno zapomněl." Pronesl jsem lehce. ,,Koho?" Zajímalo ho. Usmál jsem se ještě víc. ,,Svou mámu."
   Nemusel jsem to vidět, abych věděl, že jeho reakce bylo šokování. ,,P-Počkej... cože?" Vykoktal. ,,Za kým tě teď vezu? Máš tátu, že jo?!" Vyjekl. Otočil jsem k němu hlavu a opřel ji o opěradlo. ,,Vezeš mě za mým dědou." Řekl jsem prostě. ,,Já myslel, že se o dědu staráš, protože nikdo jiný z rodiny nemůže, když jsi o něm prvně mluvil. Yuri co...." ,,Nechápeš to? Já u dědy žiju. Už je to skoro rok." Usoudil jsem a odvrátil pohled na přední sklo. ,,Rok co jsem k němu utekl." Hlesl jsem. ,,Yuri můžu se zeptat proč?" Jean zněl hodně znepokojeně, tak jsem mu chtěl pro klid duše odpovědět. ,,Ještě před Otabekem jsem...se do někoho zamiloval a napsal mu dopis, kde jsem se mu vyznal. Jenže, než jsem mu ten dopis předal... táta ho našel." Vydechl jsem a na chvilku zavřel oči. ,,Když zjistil, že nejsem hetero, rozhodl se, že nebudu jeho syn. Máma zrovna tak." Vysvětlil jsem. ,,Očividně si udělali nový dítě, který smyje pozůstatky po mně. Stejně doufám, že taky bude nějak odlišný a půjde k dědovi. Jsou to rodiče na nic." Utrousil jsem nevraživě a uhl pohled do okna spolujezdce. ,,Ah, Yuri....to je...nevím co mám říct..." Hlesl skroušeně. ,,Není ani třeba. Je to za mnou. Je mi u dědy líp." Řekl jsem a podíval se na něj. ,,A tys s nimi pak už nikdy nemluvil?" Ptal se dál. Jen jsem zavrtěl hlavou. ,,Nesnažili se ti volat nebo-" ,,Jejich poslední ortel ke mně zněl, že táta se mnou uvidí u soudů s tím, že se mě zříká a máma je ráda, že bydlím jinde, abych nedělal ostudu." Přerušil jsem ho nezaujatě. Chvilku bylo ticho, než se Jean probral z šoku. ,,Vůbec je od té doby nezajímáš? Jejich vlastní dítě?! Jsou to tvý rodiče. Nemůžou tě přece kvůli tomuhle zavrhnout-" ,,Byly to mý rodiče. A upřímně... nikdy se ke mně nechovali, jak měli. Vychovával mě hlavně děda. Ani nevím proč mě chtěli, když mě nemilovali. Možná jsem byl případ, kdy praskl kond-" ,,Dost! Tohle neříkej Yuri. Né s tak klidným výrazem!" Vyjekl Jean pohoršeně, až káravě. ,,Jaký bych měl mít výraz?" Zeptal jsem se volně. ,,Měl by ses zlobit, nebo brečet! Tohle by žádní rodiče dělat neměli!" Protestoval jízlivě.
  ,,Už jsem brečel, vztekal se, trápil se...prožil jsem si všechny emoce k tomu patřičné. Jsem rád, že jsem teď vůči tomu...prázdný." Usoudil jsem a odvrátil opět pohled. ,,Promiň. Byla to hloupost. Jasně že ti to ublížilo." Hlesl pak kajícně. ,,Ještě když jsem ti to všechno předtím ztěžoval." Dodal tiše a já vycítil zase ty těžké výčitky svědomí. ,,Tohle už je přece za námi." Vydechl jsem pochmurně, opřel si loket o okno a mnul si čelo. ,,Promiň, já vím jen...kdybych to věděl...nebo...kdybych nebyl takovej idiot..." V jeho hlase byl znát pláč a zloba a přerývavě mačkal volant. ,,Jeane...klid." Řekl jsem tiše a položil mu ruku na předloktí. ,,Nemohl jsi to vědět. Nechtěl jsem, aby to někdo věděl. A já jsem ti to přece odpustil." Připomněl jsem mu. On jen vydechl a posmrkl. ,,Já vím, promiň. Neměl jsem s tím začínat. Pořád mě to mrzí." Vysvětlil a utřel si slzu. ,,Já vím." Kývl jsem a chytil ho za rameno.
  Moje odpuštění dostal, ale nemůže se nad tím přenést, protože neodpustil sobě. To je nejtěsnější věc, kterou musí člověk udělat.
,,Stejně tě obdivuju, Yuri." Usoudil pak. ,,Proč prosím tě?" Usmál jsem se. ,,Jsi tak silná osoba. Zvládl jsi tolik ran, bavíš se s někým, kdo ti ubližoval a pořád jsi to ty. Nerozbitný, jako diamant. I stejně krásný. To já bych nezvládl." Zavrtěl hlavou.
   Jeho přirovnání jsem se pousmál. ,,Nebyl jsem na to sám." Přiznal jsem se a myslel na Beka. Bez něj, bych to nikdy nezvládl.
  ,,A nebavím se s nikým kdo mi ubližoval. Jestli myslíš JJ, tak ten už přece neexistuje, Jeane." Podíval jsem se na něj a usmál se. On mi úsměv oplatil a vypadal šťastně. ,,Jsem rád, že to vnímáš takhle. Moc jsem se chtěl změnit."