In The Name Of Triangular Love

Epilog

,,Arrrh! Devadesát pět, devadesát šest-" ,,Nemělo to teď spíš být padesát šest?" Houkl děda do mých počtů těžce odpracovaných kluků. ,,Dědo, sleduj televizi...mou taktiku sebezdokonalování, nech prosimtě na mě." Opáčil jsem umoženě a skládal se do pozice, kdy na podložce udělám provaz a trochu strečinku na protažení noh. ,,Tím, že sám sobě kecáš o svým skóre, se moc nezdokonalíš." Mrmlal děda. ,,Náhodou... moje tělo prodelalo rapidní změny. Je to trochu jako placebo efekt. Četl jsem o tom." Namítl jsem a roztáhl nohy do 180 stupňů.
   Děda se koukal na televizi v obýváku a já tam cvičil za sedačkou. Potya právě dostal svou denní porci jídla, tím pádem jsem měl po namáhavém dni konečně čas na sebe.
,,To je pravda, vyrostl jsi a vypadáš dost dobře. Ale pochybuju, že za to může to gazebo nebo co to je." Mrmlal děda. Jen jsem zavrtěl hlavou, chytil oběma rukama přední nohu a natáhl se k ní celým tělem, až úplně dolů. ,,Yuri, budeš gumovej jak žížala. Běž raději udělat večeři." Houkl po mě zase. ,,Dal jsem ti na stůl jogurt." Prskl jsem. ,,Já nechci jogurt, člověk z toho má akorát sračku." Namítl děda. ,,Chtěl jsem udělat pirožky, ale v lednici ani ve spíži nic není." Bránil jsem se. ,,Tak proč nejdeš nakoupit? Říkal jsem ti to." Vztekle jsem se zvedl a postavil se před dědu. ,,Myslíš, že teď v devět hodin večer, na mě bude někdo v obchodě zvědavej?!" Vyjekl jsem. ,,Měl jsi nakoupit přes den. Co jsi dělal místo toho?" Pokáral mě. ,,Chceš to fakt vědět? Tak já ti to povím!" Štekl jsem a založil si ruce v bok. ,,Musel jsem okopat zahradu, vytřít podlahu, vysát tobě i sobě pokoj, udělat oběd z posledních věcí, co jsme měli, vyčistit Potyovi záchod a pak jsem ještě musel vyprat, sušit a žehlit a to všechno proto, že mám dědu, co má v prdeli záda!" Vyjekl jsem vztekle. Děda na mě chvilku kameně koukal. ,,A kdo mi asi může za to, že mám v prdeli záda?! To si mám už lehnout do rakve nebo co?!" Vyjekl zase děda. ,,Jasně že ne, sakra! Jen mě přestaň štvát! Nebo zešílím." Křikl jsem dopáleně. ,,Zabilo by tě kousek uhnout? Nevidím na televizi." Odbyl mě děda. ,,Seš...fakt jako děcko." Odsekl jsem zmoženě, sedl si vedle něj a mnul si čelo. Věděl jsem, že tenhle slovní boj je předem prohraný. Když má děda hlad, je to s ním nemožný. Je protivnej, nevrlej a tvrdohlavej.
,,A ty seš nejhorší opatrovnice. Takovou sračku mám jíst, jo?" Opáčil děda nevrle a ukázal na bílý jogurt před námi na stole. ,,A co mám podle tebe dělat? Mám uvařit Potyu? Nebo chceš jeho granule? Nic lepšího doma není!" Zavrčel jsem ostře. ,,No, sousedka říkala, že otevřeli nový bistro nebo co. Šlape to tam nonstop." Usoudil. Jen jsem zaklonil hlavu a nenáviděl celý svět, protože jeho oznamovací fráze, je mi momentálně sdělena jako přímý a nevyhnutelný rozkaz. Narovnal jsem hlavu a s úmorným výdechem si rozpustil culík, abych vypadal mezi lidmi trochu k světu. ,,Kde to je?"

....

  Vykročil jsem ze dveří nově otevřeného podniku, který díky bohu nebyl daleko. Stačilo jet pár zastávek dopravou.
  Měl jsem obmotané ruce igelitovými sáčky, ve kterých bylo jídlo pro mě a pro dědu a sotva jsem zavřel dveře, něco mě zarazilo. ,,No né, ahoj." Řekl jsem překvapeně. Přede mnou stál Jean a ohromě na mě zíral. Pak zamrkal a konečně promluvil. ,,Panebože, ahoj! Yuri v první chvíli jsem tě skoro nepoznal. Vypadáš úžasně!" Hlesl nadšeně s úsměvem a přistoupil blíž. ,,Děkuju, neměl jsem přes léto co dělat, tak jsem na sobě trochu pracoval." Přiznal jsem. Jean mi ale neodpovídal a jen si mě projížděl pohledem. Pak si uvědomil, že by měl mluvit. ,,Promiň, vypadáš ještě líp, než když jsem tě viděl posledně, nemůžu tomu uvěřit. Jsi tak....ehm...co tady vůbec děláš?" Zakecal pak svoje pozdvižení a bylo na něm vidět velké nutkání, se kterým bojuje. Jen jsem se tomu pousmál a odvětil: ,,Děda má v háji záda, musím se o něj starat. A teď jsem mu musel koupit něco k večeři, protože když má hlad je to s ním na zabití." Jean se zasmál a poškrábal se na hlavě. ,,Jo, z podobných důvodu jsem tu já. Isabel má už velký bříško a taky chutě. Poslala mě pro pořádnej kýbl nezdravýho jídla." Řekl s úsměvem a zarytě si mě znovu prohlížel. ,,Ty jsi teď tak... bože jak se to možný?!" Procedil usilovně mezi zuby. Jen jsem zavrtěl s úsměvem hlavou. S Jeanem jsem se po tom našem fiasku viděl jen krátce. Vrátil se do školy, co prodělal léčení. Byl to poslední měsíc školy. Byl to úplně jiný člověk. Zalíbení ke mně, z něj psychiatr nikdy nevyhnal, ale odhodlání být lepším člověkem a milujícím otcem se v něm ještě utvrdilo. Dost jsme se spolu bavili, ovšem pod dozorem Otabeka. Beka taky poznal, že se změnil, ale nikdy mu úplně nevěřil. Nezapomněl na to jaký to byl člověk předtím a co mi dělal. Od prázdnin jsem se s Jeanem neviděl, až do teď.