In The Name Of Triangular Love

Epilog

    Chybí mi roztleskávání, kamarádi a hlavně Otabek. Místy se cítím zase úplně sám, i když vím, že to tak není a tohle všechno se děje jen kvůli té nehodě s dědečkem. Nikdo za to nemohl, ale je to děs.
K čemu mi jsou prázdniny, když si je ani nemůžu užít? Každý, s kým bych chtěl trávit čas, odjel někam na dovolenou, nebo na chatu a další skvělé aktivity. A já tu sedím den co den na pár malých schodech před naším domkem a počítám si zbývající dny do nového školního roku.
Často mě přepadají myšlenky na Otabeka. Sice mi volá a píše o všem, co dělá, ale radost na dálku bohužel sdílet neumí nikdo. Vím, že mu chybím, ale má kolem sebe rodinu, skvělé kamarády a má se tam moc hezky. Jsem za to rád, ale strašně bych tam chtěl být s ním.
Několikrát před odjezdem mi navrhoval, že se vrátí dřív, aby mohl být s se mnou, ale pokaždé jsem odmítl. Protože mu to dlužím. Dva měsíce před koncem školního roku, když jsme měli mít soustředění se stala ta nešťastná událost se mnou a Jeanem a tak jsem nemohl jet. Tolik jsem chtěl, aby Otabek jel beze mě a viděl mámu a sestru, že jsem mu lhal. Jenomže on to stejně poznal a kvůli mě, neodjel. Svou vlastní mámu neviděl přez půl roku a vím, že mu moc chyběla. Vím, že mu chyběl Kazachstán a mě bylo líto, že neodjel. Musel čekat až do prázdnin, aby se mohl vrátit. Chtěl jsem, aby tam teď naopak mohl být nejdýl, jak mohl.
Sice jsem se cítil osamocený a neměl jsem patřičnou zábavu, ale byl jsem rád, že je rád.
Nemůžu se dočkat, až se Otabek vrátí. Což je shodou okolností už zítra. Řekl bych, že ani když jsem byl dítě a měl rozbalit dárky k Vánocům, jsem se tolik netěšil, jako teď na svého medvídka.

Otabek

,,Beku, nechceš jít ještě ke mě? Mohl bys klidně přespat." Zeptala se mě Anna, když jsme se vraceli domů. Byli jsme spolu navečer venku.
  Anna je moje nejlepší kamarádka, už od doby, co jsem nosil plenky. ,,Promiň, dneska už půjdu spát, dost mě to tam vyřídilo. Navíc zítra jedu zpátky." Vysvětlil jsem jí. ,,No jo." Hlesla a vypadala smutně. ,,Neboj se, však já se ještě vrátím." Usmál jsem se a obejmul ji. ,,Teď ti to trvalo přes půl roku, než ses sem dostal." Zabědovala a stiskla mě nazpět. ,,Přijedu o vánocích." Řekl jsem a odtáhl se. ,,Určitě?" Zeptala se zaujatě. ,,Určitě." Kývl jsem. ,,Přísahej!" Nařídila mi neústupně. Jen jsem se uchechtl: ,,Přísahám." Pronesl jsem pobaveně a prstem jí ťukl o špičku nosu. Ona se taky usmála a chvilku jsme na sebe koukali. ,,Ráno tě už nestihnu, co?" Zeptala se. ,,Pokud chceš vstávat ve čtyři..." Nahodil jsem ironicky. ,,Víš, že bych toho pro tebe byla schopná." Řekla. ,,To vím, Anie. Vím, že bys pro mě udělala všechno od doby, kdy jsme jako děti blbli u toho splavu a tys mě potom zachraňovala." Hlesl jsem a uvnitř jsme si očividně oba vybavili, kdy jsem uklouzl na vlhkém kameni, praštil se do hlavy a voda mě unášela proudem. Anna mě tenkrát vytáhla a zavolala pomoc. Mohlo nám být tak 12 let. Je to člověk, který mě s Yurim zná dokonale. Mám ji moc rád a moc si jí vážím. Je jako moje sestra.
  ,,Hrozně mi tam u nás chybíš, Anie." Řekl jsem a hromadil se ve mě smutek. Ona se zhluboka nadechla a v očích se jí sbíhaly slzy. ,,Pojď ke mně." Zašeptal jsem a obejmul jí ještě jednou na delší dobu. Oba jsme se snažili ovládnout emoce. Anna se pak odtáhla a chytila mě za ramena. ,,Dej mi pusu." Vydechla a koukala se mi snad prosebně do očí. ,,Co? Počkej to-" ,,Myslím kamarádskou, Beku." Zarazila hned moje obavy. Trochu mě to šokovalo, nevím jestli bych měl svými rty, cítit jiné, než Yuriho, i když je to z kamarádství.
,,Máš mě přece rád ne?" Nadnesla s úsměvem a chytila mou hlavu do dlaní. Moje rozpaky a neschopnost se vyjádřit protly její rty. Jen jsem zamrkal a cítil svoje srdce zběsile tlouct. Necítil jsem se v tu chvíli správně.
  Její měkké a teplé rty po chvíli opustily ty mé a na to mi věnovala úsměv. Ale já se nesmál. Uhnul jsem nejistě pohledem a cítil se dost nesvůj. ,,Děje se něco?" Zeptala se starostlivě, když viděla mou reakci. ,,Ne, promiň. Už asi půjdu. Měj se hezky." Řekl jsem, zapojil falešné pohyby úsměvu, pohladil ji po rameni a otočil se k odchodu. Po pár krocích, mě ale zastavil její hlas: ,,Beku, počkej! Chci ti něco říct." Jen jsem se na ni tázavě otočil. Vypadala dost nervózně, snad jakoby nevěděla kde začít. ,,Víš... já tě..." Řekla trochu rozpačitě a já čekal na zbytek. Její nejistý pohled, se ale změnil v její typický úsměv. ,,Já tě zabiju, jestli o vánocích nepřijedeš! Tak na to nezapomeň." Upozornila mě pobaveně a sama se obracela k odchodu. ,,Neboj, přece jsem ti to odpřisáhl." Usmál jsem se. Ona se vděčně usmála a hlesla: ,,Budu se těšit." A odcházela. ,,Ahoj, Annie." Rozloučil jsem se a ona mi ještě krátce zamávala, než se dala na odchod.
  Já tam ale jen stál a chvilku nad tím vším přemýšlel. Bylo to zvláštní. Opravdu hodně zvláštní. Měl jsem trochu obavy, že její chování a pusa, nebyly tak úplně z kamarádství. Je to ale hloupost, vždycky jsme se shodli na tom, že my dva budeme životní úkaz toho, že čiré přátelství mezi holkou a klukem skutečně existuje. Nikdy jsme k sobě neměli takovouhle náklonnost. Dokonce se někdy i držíme za ruce, a nic jiného to neznamená. Určitě to teď nebylo nic víc, než kamarádské gesto. Anna nikdy neřekla, že se jí líbím nebo tak a ona ví, že ji beru jako sestru, takže by to nedávalo smysl.
  Z těchto proložených faktů jsem se s větším klidem na duši zhluboka nadechl a s úsměvem se podíval po směru, kde Anna zmizela za obzorem. Milá, věčně usměvavá holka se dvěma copánky lísko-oříškové barvy, stejně jako její oči a pár pihami na obličeji. Nedovedu si představit, že bych ji už nikdy neviděl. Když jsme byli děti, byli jsme jen my dva proti světu. Je pro nás dva opravdu těžké, žít odděleně. Ze začátku jsem litoval toho, že jsem se rozhodl odstěhovat s tátou a Astanou a hrát ragby na vyšší lize. Jenže jsem potkal někoho, kdo mi výčitky svědomí a trápení dokázal přivést na úplně jiné myšlenky.
   Jen jsem se usmál a vykročil jsem směrem domů s myšlenkou na tu jedinou osobu, kterou... ,,ve jménu lásky, miluju." Zašeptal jsem pro sebe a myslel jen na to, až ho zítra zase po dlouhé době konečně uvidím.
 
Yuri