Ráchel

První měsíce v ghettu.

Varšavské ghetto.
Do něj bylo násilně sestěhováno asi 450 000 Židů, kteří museli žít na prostoru 2,6 km² a nesměli oblast opouštět.
Ráno jsme museli vstávát velice brzy, bylo chladné listopadové ráno. A všichni 'normální' lidé ještě spali. Jenže my jsme nebyli normální, aspoň pro ně ne. Byli jsme Židé. Tatínek vzal všechny naše kufru a naložil je na vozík co stál před domem. K tomu ještě nějaké vybavení našeho bytu.
Maminka hrozně plakala a udělala  něco hrozného.
Vzala nůž a v obývacím pokoji začala ničit naše bílé tapety, se slovy, když je nemůžeme mít my, tak oni také ne.
Nechápala jsem proč to udělala, celou dobu jsem si myslela že se do našeho bytu jistě někdy vrátíme až toto skončí. Myslela jsem si že ho zapečetí a my se sem poté vrátíme.
Když jsme přišli do ghetta. Hledali jsme náš budoucí domov. Taky jsme ho brzy našli. Byt s dvoumi malými pokoji. Nebyli jsme tu, ale sami, spolu s námi v druhém pokoji, už byla šesti člená rodina. Tapety na zdech byli poškozené, koberce tu taky nebyli, jen 2 postele.
Tatínek řekl ze bude spát na zemi. Já se sestrou v jedné posteli a maminka sama v té druhé. Takový byl můj tatínek, vždy myslel na ostatní, na sebe nikdy ne.
Pomalu jsme se zabydlovali, ale bylo to velice těžké. V druhém pokoji měli malé děti, které neustále plakaly.
Záchod byl jen venku. V noci jsme to museli vydržet.
Dny plynuli pomalu. Maminka a tatínek se snažili pomáhat nemocným.
My se sestrou jsme skoro nevycházely z pokoje, ale když jsme musely, jít tam ven vždy jsme měly sklopenou hlavu abychom nevyděly ty hrůzi kolem nás.
Hlad, špína a nemoci byli všude.
Ghetto hrozně smrdělo beznadějí.
Za nedlouho onemocněla i moje sestra.
Chytila tyfus.
Nebylo jí pomoci.
A tak dva měsíce po nastěhování do ghetta. Myslím ze to bylo 20. ledna 1941, zhasl život mé milované sestry Rivky.
Bylo to moc smutné období, matka přestala chodit pomáhat nemocným, a pořad jen plakala. Nevycházela vůbec z pokoje. Atak jsem musela začít pomáhat otci já.
V té době už mi bylo 16.
Bylo vážně neuvěřitelné co jsem při pomáhání otci vše viděla. Nevím jestli si to dnešní šestnáctileté dívky, dokážou jen představit.