Lost in my mind//Gustav Åhr

The day

,,Co s nimi je?" se slzami v očích vykoktám něco.
,,Slečno Hayer's, vaši rodiče jsou na tom opravdu špatně, oba jsou na sále. Nemůžeme teď říci jak to bude." odpověď mě rozbrečela ještě víc. S brekem se usazuji na židli a pomalu se přesouvám do říše snů.
_______________________
Nová 'rodina', nová škola, 'nový' život.
Sedím v luxusním autě, které mě i s jeho majitelkou veze do nového domova.
,,S Davem, tvým tátou jsme ti připravili myslím že hezký pokoj, samozřejmě jsme hleděli na to, že ti není 12." usměje se milá osoba jménem Diana.
,,Ještě máš bratra Gustava, je milý, ale má trochu jiný styl chování. No poznáš ho." upřímně je mi jedno jaký je, já si budu všímat svého, ale nějaké seznámeni asi bude třeba.
Přijíždíme ke krásnému domečku s poměrně velkou zahradou. Před dveřmi čekají dvě osoby. Jedna s hlavou napůl růžovou, napůl černou - Gustav. Druhá se světle hnědými vlasy - Dave.
,,Ahoj Nino! Já jsem Dave." představí se, když k nim dojdu. Usměju se a podám ruku nazpět.
,,Gustav." usměje se a taky mi podá ruku.
,,Gustave prosím ukaž Kaře dům, já zatím připravím oběd!" rozkáže Diana.
Přikývne, chytne mě za ruku a zastaví se ve velké místnosti.
,,Tady je obývák spojený s kuchyní a jídelnou. Támhle jsou schody, dole je posilovna a bazén, nahoře jsou pokoje. Ukážu ti tvůj."
Po dřevěných schodech se dostaneme do celkem prostorné chodby.
,,Tady je můj pokoj a vedle je tvůj, máš vlastní koupelnu. Zatím se tady podívej, donesu ti kufr." podívá se na mě a já přikývnu.
Tmavá podlaha, bílý nábytek, šedé povlečení na posteli, stěny vymalované do světle šedé. Podle mě ideálně vybavené, nevypadá to moc tmavě ani moc světle. Po krátkém zaklepání se objeví Gustav s mými věcmi.
,,Děkuju moc." poděkuju s úsměvem.
,,Nemáš zač. Vybal si a přijď na oběd." odpoví.
__________________________
,,Bylo to moc dobré, děkuji Diano." pochválim oběd.
,,Děkuju, nemohla bych se jít na chvíli projít? Sama." podívám se žádostně Dianě do očí.
,,Sama, no já nevím." odpoví.
,,Prosím. Půjdu jen kousek, kdyžtak budu mít sebou mobil."
,,Tak ano, ale do hodiny buď zpět." schválí můj nápad.
,,Děkuju moc!" usměju se a vyrázím ven.
_________________________
Sedím na lavičce s výhledem k jezeru. Celkem poklidné místo. Bohužel moje mysl tak poklidná není. Trápí mě to co se stalo, nemůžu cítit radost, jakoby se ze mě vytratila chuť do života. Jedna slza, druhá slza a vodopád slz následuje. Proč zrovna oni? Proč zrovna já? Ano, ano, mám milou 'rodinu', kvalitní zázemí, ale není to co si moje srdce přeje. Ani nemám komu bych se svěřila, s kým bych šla do kina, s kým bych mohla chodit na pláž. Další slzy se vyplavují z oka. Kdybych neuslyšela kroky, pokračovala bych se sebelitováním dále. Bohužel někdo přikráčel a než jsem se stihla otočit seděl vedle mě na lavičce.
,,Je mi líto, co se stalo s tvými rodiči." už podle hlasu jsem poznala, že je to Gustav. Další slzy se hrnuly do očí a já neměla sílu je zastavit.
,,Ani nev-nevíš jak m-ě." vypadala jsem asi jako bulící želva, ale v tuhle chvíli mi to bylo tak nějak jedno.
,,Pojď, nemůžeš tu jen tak brečet."
________________________