Já, dívka z budoucnosti

2. Večeře u Potterů

„Ailee..." odkašlala jsem si. „Teda... chci říct Kara, jmenuji se Kares Braveová," představila jsem se matčiným příjmením za svobodna, protože jsem věděla, že nemají šanci ji znát teď ani v budoucnu a použila jsem své druhé jméno, kterým mě kdysi oslovoval pouze otec. Tedy co si pamatuji.

„James," mávl na mě od stolu legendární famfrpálový chytač.

„Mám s něčím pomoct?" pohlédla jsem k plotně, kde se v hrncích samy pohybovali vařečky.

„Ne, sedni si Karo. Večeře už se může podávat na stůl."

Poslušně jsem poslechla, ale když jsem dosedla na židli, uvědomila jsem si, že je prostřeno ještě pro další tři osoby. Než jsem se stačila zeptat nebo si aspoň domyslet, o koho by se tak asi mohlo jednat, u domovních dveří se rozdrnčel zvonek. James vyběhl otevřít a Lily zatím servírovala jídlo na stůl. V předsíni se ozvaly další mužské hlasy.

„Ahoj Lily."

„Nazdárek Lil."

Do pokoje vpadl vysoký hnědovlasý mladík. Přes obličej se mu táhlo několik dlouhých jizev. Bezpečně jsem poznala Remuse Lupina, toho jako jediného, z právě přítomných, jsem poznala osobně ve své době. Vypadal unaveně, ne však tolik jak jsem ho v poslední době vídávala. Jeho hnědé vlasy zatím neprosvítaly žádnými šedivými prameny a i přes svůj zjizvený obličej byl docela pohledný.

Za ním se vrátil rozesmátý James s rukou kolem ramen chlapce, který byl o víc jak půl hlavy menší než on. Zato o polovinu širší. A i když jsem Petera Pettigrewa nikdy neviděla, věděla jsem, že je to on. Měl krátké světlé vlasy, špičatý nos a z kulatého obličeje na mne hleděl maličkýma vodnatýma očima, nejvíc připomínající krysu.

A jako poslední vstoupil do jídelny velmi přitažlivý muž s černými vlnitými vlasy dosahující mu k ramenům. Jeho šedivé jiskřivé oči byly plné energie, radosti a rozvernosti.

„Jé koho to tu máte?" podivil se mladík, kterého jsem identifikovala jako Siriuse Blacka. Po podrobném prostudování mé postavy nasadil Sirius jeden ze svých neodolatelných úsměvů. Možná by to na mne i zabralo, vlastně se nedivím všem těm dívkám, které mu podlehly. Já však díky okolnostem a těch zkusmých informací, které jsem o Siriusovi věděla, zůstala imunní. Na vteřinu se mi zdálo, že Sirius je z toho dost zaskočený a zřejmě jsem nebyla jediná, kdo si toho všiml, protože Lily se pobaveně zasmála.

„Kluci, tohle je Kara," představila mě Lily. "Potkala jsem jí dnes na Příčné, málem jsme se srazily a poněvadž Kara omdlela, vzali jsme jí s Jamesem k nám."

Všichni tři chlapci si mě důkladně prohlíželi. Remus zamyšleně, Sirius zaraženě a Peter bezvýrazně.

„A tohle jsou naši kamarádi, Peter, Remus a Sirius," ukázal na kluky, pro mne celkem zbytečně, James.

Zdvořile jsem jim podala ruku. Sirius ji podržel ve svých dlaních o něco déle, než bylo nutné. Asi se nevzdává bez boje, pomyslela jsem si.

Vyprostila jsem svoji ruku z té Siriusovi a všichni jsme zasedli ke stolu.

Peter se ihned začal věnovat své extra porci nadívaného masa s pečenými brambory a za celý večer promluvil sotva pár vět.

„Odkud jsi, Karo?" zeptal se mě konzervačně Remus.

Než jsem odpověděla, pečlivě jsem rozkousala své sousto a polkla ho. Dávala jsem si na čas, protože jsem hledala správná slova.

„Jsem zdaleka..." řekla jsem nakonec vyhýbavě a rychle si vložila další nabodnutý kousek nádivky na vidličce do pusy.

„Zdaleka," opakoval po mně Sirius, „to je dost široký pojem, nemyslíš?"

Pohlédla jsem mu do očí a on se na mne pobaveně ušklíbl. „Přijela jsem z Itálie," upřesnila jsem tedy.

„Přijela? Na jak dlouho?" zajímala se Lily.

„Hm... to ještě netuším."

„A proč jsi přijela?" otázal se James.

Připadala jsem si tak trochu jako u výslechu. „Musím si tady něco zařídit... mám tu něco důležitého," vlastně v tomhle jsem ani trochu nelhala, potřebuji najít způsob jak se dostat domů. To je vlastně dost důležité.

„A kde bydlíš?" ozvala se znovu Lily.

Tak na tuhle otázku jsem neměla jak odpovědět. Zaskočila mi dýňová šťáva a James mi musel zabušit do zad.

„Takže ty nemáš kde bydlet?" dovtípil se bystře Remus.

Neochotně jsem přikývla. „Odešla jsem dost... narychlo," vysvětlila jsem. Začalo mi být z těch úhybných manévrů horko. „Ale určitě si najdu něco v Londýně."

„A z čeho to chceš zaplatit? Když jsme tě sem přivedli, neměla jsi u sebe kromě oblečení nic. Předpokládám, že práci zatím nemáš?" konstatoval James.

„Třeba má u Gringottových trezor plný zlata," uchechtl se Sirius, který mi opět hluboce pohlédl do očí.

Zavrtěla jsem hlavou. „Ne, to nemám," přiznala jsem a raději sklopila zrak ke svému talíři, abych nemusela čelit jeho upřenému pohledu.

„Tak zůstaneš u nás. Aspoň do té doby, než si najdeš nějaký slušný byt a práci," Lily mě svojí bezprostředností ohromila.

„Ale to snad... já nemůžu..."

„Nechápu proč bys nemohla. Lily má pravdu, zůstaneš u nás," skočil mi James nekompromisně do řeči.

Vděčně jsem přikývla. Opravdu nevím, kde bych dnes a možná i další dny složila hlavu.

Po večeři se kluci zdrželi ještě na jednu sklenku koňaku. Byla s nimi ohromná legrace. Když jsem se po dlouhém dni konečně dostala do postele, v pokoji pro hosty, kam mě Lily uložila, byla skoro půlnoc. Zalezla jsem si do peřin, a když jsem zavřela oči, únavou jsem okamžitě usnula.