Vždycky jsem to já, kdo má to co nechce.
Mé balení je další názorná ukázka toho, že nikdy není nic podle mě.
Balím se na několikaměsíční pobyt v Londýně.
Vlastně....abych to uvedla na pravou míru. Do Londýna jedu na internátní střední školu, jelikož podle mámi tady u nás v Česku není žádná vhodná škola pro mě.
Už jsem se jí snažila několikrát rozmluvit to, že se mi nikam nechce, že dokonce už navštěvuji školu v Brně, ale né moje máma si musí vždycky stát za svým.
Paličatost a celkově všechny 'špatné' vlastnosti jsem zdědila po ní.
Je to celkem podívaná, když s mámou máme odlišný názory. Hádáme se a káždá se snažíme tu druhou přesvědčit, že zrovna my máme pravdu.
I přes to všechno mám svoji mámu nade vše ráda, i když mě občas opravdu štve.
,,Leno, už máš sbaleno?" vykoukla na mě mámina hlava ze dveří.
,,Skoro. Ještě pět minut." poskládala jsem si svoje oblíbené tričko a položila ho do kufru.
,,Dobře, tak až to budeš mít, přijď do kuchyně. Je už hotová večeře, abys to pak neměla studený." usmála se na mě máma a zmizela zpátky do kuchyně.
Po dobalení celého kufru - což netrvalo ani těch pět minut. Jsem si vzala mobil a namířila si to rovnou do kuchyně za rodičema.
Tedy za mou pravou mámou a nevlastním otcem Sebastiánem. Mám i nevlastního bratra Louise, ale s ním nemám nic společného.
Louis tady u nás moc není, protože bydlí se svou pravou matkou asi hodinu cesty od nás.
Celkem mě to mrzí, jelikož je Louis můj nejlepší kamarád. Skoro každý den spolu voláme a vždy, když je u nás děláme blbosti. Je to prostě brácha, kterého mít nikdy nebudu.
,,Ahoj Sebe." sedla jsem si vedle něj. Seba mám ráda beru ho už jako součást rodiny. Náramně spolu vycházíme.
,,Ahoj Lee." koukl se na mě ,,S kým si to píšeš?" začal se vyptávat, když si všiml že svůj pohled upírám do telefonu.
,,Jen s Louisem." vypla jsem obrazovku a dala se do jídla.
Nad tím se jen usmál. Byl rád, že jsem nejlepší kamarádi a ne žádní krvelační zabijáci, kteří vedle sebe nevydrží stát ani minutu.
,,A jak se těšíš na zítra? Konečně odletíš do země, kterou sis vždycky přála vidět." položila máma pokličku na hrnec s polívkou.
,,Oprava ty si přeješ tolik vidět." dala jsem si lžíci s polívkou do úst.
,,Ale notak Lee. Uvidíš, že se ti tam bude líbit." nedala se stále máma odbít.
,,Ale mami, svůj první rok jsem úspěšně dodělala v Brně. Chtěla jsem tam dokončit i ty zbylé tři." snažila jsem se znít vážně smutně.
A takhle celá debata o Londýně pokračovala celý večer dokud jsem se neodebrala do koupelny.
Koukla jsem na sebe do zrcadla a musela nad sebou zavrtět hlavou.
Viděla jsem přesnou kopii mámi, jenže o několik let mladší. Jsme si dost podobné až na modré oči, které jsem podědila po svém pravém otci.
Dala jsem si rychlou sprchu, vyčistila si zuby a s mobilem v ruce jsem ulehla naposledy do své postele.
