Duhové děti 🌈

Probuzení

Milý deníčku,
jmenuji se Madison a bude mi 22, nikdy jsem se ti nevěnovala, protože psát si deník pokládám za naprostou ztrátu času. Ale! Snažím se to zkusit. 

To je kravina, napadlo mě a položila jsem deník na noční stolek. Další moje snaha skončila stejně rychle jako začala, z obviňování mě naštěstí vytáhlo zaklepání na dveře.

"Kdo je?"

"Tvoje černé svědomí!"

"To jdete asi vedle pane." zasmála jsem se a odemkla dveře.

"Moc vtipné ty královno dramatu. Rozhodně jsem tu správně." Podíval se na mě Dylan a znechuceně překročil prázdné krabice od pizzy, když vešel dovnitř.

"Nechci se o tom bavit." protestovala jsem cestou do obývacího pokoje.

"Madison, Madison. Chceš, jen to ještě nevíš."

Nesnášela jsem návštěvy, ty neohlášené už vůbec ne. Než jsem otevřela dveře snažila jsem se cestou ke dveřím uklidit alespoň spodní prádlo. Dylan byl můj nejlepší přítel už od střední, kde jsme se náhodou potkali na jedné homosexuální akci a oba dělali, že se nevidíme. To vám, ale povím jindy.

"Promiň ten bordel, vždyť víš, jaký je stěhování." snažila jsem se trochu zmírnit jeho znechucený pohled na mě.

"Ano vím srdíčko, stejně jako vím, že už tu bydlíš skoro měsíc." Usmál se a posadil se na čistý kousek sedačky.

"Co tě žere?" Neprotahovala jsem to a chtěla to mít už za sebou.

"Opravdu se ptáš? Co to mělo včera znamenat? Já jsem tu holku táhl až z Edisonu a ty se pak vyspíš s její kamarádkou, která vlastně ani nebyla na holky a jdeš domu?"

"Na moji obranu, viděl jsi ji! A Edison není tak daleko. Nedělej z toho takový problém."

"Já jen nechápu, proč se ti pořád snažím pomoc, překonat něco co ty sama překonat nechceš očividně."

"Vždyť mě znáš. Což mi připomíná, že tu holku už v životě neuvidíš, tak si nebudeme kazit den a já ti udělám kávu. To je dobrá omluva ne?"

"Jestli ten hrnek alespoň umyješ." pokrčil Dylan rameny a vzdal to. 

"Chci tvého otce, pro takový výhled bych zabíjel." Zaslechla jsem, když Dylan odešel na balkón.

"Jak se těšíš na poslední rok školy?" pohlédl na mě, když jsem mu podávala hrnek s nápisem
"I can't even think straight".

"Dylane, ty máš na vše odpověď. Pověz mi tedy, jaká je pravděpodobnost, že všichni tři půjdeme na stejnou vysokou školu?" zasmála jsem se, ale spíš už zoufale. 

"Hodně malá. Nechápu to."

"To nikdo, ale ať už to máme za sebou. Budu doufat, že si Nora vezme jiné předměty."