The demigod diaries - part 1 [CZ]

Deník Luka Castellana

Jmenuji se Luke,
Abych pravdu řekl, nejsem si jistý, jestli budu do tohohle deníku psát pravidelně. Můj život je docela šílený. Ale slíbil jsem tomu starýmu pánovi, že se o to pokusím. Potom, co se dnes stalo.... noo, dlužím mu to.

Klepou se mi ruce, zatím co držím hlídku. Nemůžu ten strašlivý obraz dostat z hlavy. Mám ještě pár hodin, než se holky vzbudí. Možná, když sem ten příběh napíšu, budu schopný ho nechat za mnou.

Asi bych měl začít s tou magickou kozou.

----------------

Tři dny jsme s Thálii tuhle kozu pronásledovali skrz Virginii. Nebyl jsem si jistý proč. Mně se nezdála nijak zvláštní, ale Thalii jsem ještě nikdy neviděl rozrušenější.
Byla přesvědčená, že je ta koza nějaké znamení od jejího táty, Dia.

Jop, její táta je řecký bůh. Stejně jako můj. Jsme polobohové. Jestli si myslíš, že to zní hustě, tak nad tím radši trochu popřemýšlej. Polohové jsou magnety na nestvůry. Všechny ty příšery z řeckých bájí a pověstí, jako jsou Lítice, harpie a gorgony, pořád ještě existují, a ty cítí hrdiny jako nás na míle daleko. Kvůli tomu jsme já a Thalie celou dobu na útěku. Naši supermocní rodiče s námi ani nemluví, natož aby nám pomáhali. Proč? Kdybych se to pokusil vysvětlit popsal bych celý tenhle deník, takže budu radši pokračovat.

Takže, ta koza se objevovala úplně v náhodné době, vždycky někde poblíž nás. Pak, když jsme se snažili jí doběhnout, zmizela a zase se objevila o kus dál. Jako kdyby nás někam vedla.

Já bych jí nechal na pokoji. Thalia mi nevysvětlila, proč si myslela, že je ta koza důležitá, ale ona a já jsme spolu zažívali různá dobrodružství už dost dlouho, takže jsem se naučil jejímu instinktu důvěřovat. Pronásledovali jsme tedy kozu dál.

Brzo ráno jsme se dostali do Richmondu. Přeplahočili jsme se přes úzký most, který vedl přes línou zelenou řekou, a pak dál kolem zalesněných parků a hřbitovů z občanské války. Když jsme se dostávali blíž k centru města, procházeli jsme ospalými sousedstvími s domy z červených cihel a s bílými sloupovými verandami a malými zahrádkami.

Představil jsem si všechny ty normální rodiny, co žijou v těch útulných domech. Přemýšlel jsem o tom, jaké by to bylo, mít domov, vědět odkud pochází mé další jídlo a nemuset si každý den dělat starosti, že mě sežere nějaká nestvůra.
Utekl jsem z domova, když mi bylo jen devět - před pěti dlouhými lety. Už jsem si skoro ani nepamatoval, jaké to je spát v opravdové posteli.

Potom, co jsme ušli další míli, jsem měl pocit, že se mi nohy v botách roztavili. Doufal jsem, že si budeme moct najít nějaké místo k odpočinku, možná si i obstarat nějaké jídlo. Místo toho jsme našli tu kozu.

"Schovej se!" Thalia mě zatáhla za řadu růžových keřů.

"Je to jenom koza," řekl jsem už asi po milionté. "Proč--?"

"Je vyjímečná." trvala si na svém Thalie. " Je jedním z posvátných zvířat mého táty. Její jméno je Amaltheia."

Nikdy předtím nezmínila jméno té kozy. Přemýšlel jsem, proč zní tak nervózně.
Neexistuje moc věcí, které by Thalii děsili. Je jí jen dvanáct, o dva roky méně, než mně, ale kdyby jsi jí viděl jít ulicí uhnul by jsi jí z cesty. Nosí černé kožené vysoké boty, černé jeansy a rozedranou koženou bundu s punk rockový mi odznáčky. Její vlasy jsou tmavé a bouřlivé, jako u divokého zvířete. Její intenzivní modré oči se do té e zabodnou, jako kdyby přemýšlela o tom, jak z tebe nejlíp udělat sekanou.

Všechno, co jí dělalo starosti jsem musel brát vážně.

"Takže jsi tu kozu viděla už někdy dřív?" zeptal jsem se jí.