ON/OFFLINE

CHAPTER 2.

Společně s Fionou vycházím z učebny,kde jsme momentálně měly hodinu chemie.
„Budu muset,"Zastaví se.
„Odchytnu si tě po obědě."Mrkne na mě a rychle se mi ztratí v hloučku lidí z elity.V tomhle mi šíleně vadí,nevadí mi,že je v elitě,ale od té doby co tam je se strašně změnila.Samotnou Fionu znám už asi 10 let a to co s ní udělala elita je opravdu až neuvěřitelné.
Vždy byla jiný typ člověka než já.Vždy byla více společenská a vždy se raději začleňovala,ale teď je prostě jiná...Zajímá jí už jen jak vypadá nebo kdo dnes kde pořádá večírek aby se mohla pořádně zlít.Se mnou tak vůbec nepůsobí,se mnou je to stále ta stará Fiona,ale když je v partě své elity je jako naprosto jiný člověk.

Třeba minulý rok když se u ní konala party  na kterou mě samozřejmě donutila.Skončilo to tak,že se se mnou vůbec nebavila a opila se až tak,že potom skákala nahá do bazénu a vůbec jí nevadilo,že jí všichni točí a dávají to na internet.Je prostě jiná než já.Ale pokud se jedná o lidi,kteří jsou stejní jako já...

„Hledal jsem tě,Ri"
Tak je tady Josh.
S Joshem se znám jen od prváku,ale zdá se mi jako kdybych ho znala celý svůj život.Nikdy jsem neměla nikoho tak stejného jako já.I když je kluk a často se hádáme kvůli blbostem tak je to člověk se kterým si prostě vždycky rozumím.A to co jsme spolu prožili?To jsem neprožila s nikým.

„Já tebe ne."Řeknu sarkasticky a zasměju se.
„Neštvi,"Okřikne mě.
„Hele?"Drknu do něj bokem.
„Jo?"
„Kde se zapisuje na mimoškolní aktivity?"Ptám se.
„Proč tě to zajímá?"
„Chci hrát fotbal."Řeknu a v to se Josh šíleně rozesměje.Směje se tolik,že až skoro brečí.
„Něco vtipnýho?"
„Riley,ty a fotbal?Spadla si na hlavu nebo co?"Jeho smích maličko ustane a já jen pokrčím rameny.
Je trochu pravda,že v tuhle chvíli si sama sebe taky neumím představit s míčem a dresem.
„Proč ne?"Pousměju se a do ruky beru propisku se kterou se následně přibližuji k papíru s mimoškolními aktivitami.Podepíšu se a propisku zas položím na její místo.
„Tak tohle bude ještě zajímavý."Dodá naposledy.

Teď už společně kráčíme do dolního patra,kde máme hodiny.Já francouzštinu a Josh biologii.Celkem mě štve,že s ním mám tak málo hodin,protože hodiny s Joshem jsou vždycky o dost lepší než ty kde jsem sama.Ale tak alespoň se na něj potom hned těším.
„Užij si profesorku Blackovou!"Mrkne na mě ironicky což mě donutí zahrát si na nám známou „bárbí".Pohazuju svými vlasy jako kdyby mi do nich vlál vítr a ladným krokem odkráčím pryč.
„Nenechám se urážet někým tak...NÍZSKÝM jako jsi ty Joshy!" Zakřičím ještě z povzádálí.

Tohle je taková naše „inside fráze",kterou používáme většinou když se to prostě hodí.Je to fráze,kterou jednou řekla Tracey Queenová Joshovi.
Tracey je královna elity a prostě se pyšní úplně vším...A to její příjmení tomu ještě přidává.

„Takhle jsem to fakt neřekla"Strčí do mě někdo náhle.
ACH NE,pomyslím si v duchu a snažím se nenápadně otočit abych se jí vyhla.
„Kam si myslíš,že jdeš,...?"Nedořekne.
„Riley."Doplním jí a ona jen kývne hlavou.
„Riley."Zoopakuje.
„Mám francouzštinu."Odpovím jí a tiše doufám,že mě už nechá.Když je naštvaná je to jako kdyby měla za chvíli vybuchnout nějaká sopka.

Tracey se ke mně přiblíží a chce mě srazit ještě jednou,ale v to se mezi nás dostaví klučičí ruka.Chvíli si myslím,že ta ruka patří Joshovi,ale je na něj nějaká moc velká.
„To by stačilo Tracey,nech tady..."Ozve se.
„Riley."Pořád mám své oči dole a nevím o koho se jedná,ale i tak vím,že opět nezná mé jméno.
„Nech tady Riley být."Dořekne a já konečně zvedám své oči abych se podívala o koho se jedná.
V tu chvíli se mé oči střetnou s Oliverem Drakem,s klukem,který je „králem" elity.Jeho oči září jako světle modré nebe a já od nich nemůžu odtrhnout zrak.I když ho z celého srdce nenávidím jeho oči jsou jedny z nejkrásnějších co jsem kdy viděla.Když do nich koukám mám pocit jako kdybych ležela na jednom z obláčků.
„Měla bych jít."Řeknu a stisknu v náručí své učebnice.
Kráčím odtud co nejrychlejším krokem to jde a snažím se neotáčet aby po mě ještě něco nechtěli.

•••

Pro dnešek končím školu což pro mě znamená jít zkusit najít svého bratra Paula,kterého jsem opět dnes ve škole neviděla.
Nebylo by to poprvé,dokonce ani po desáté co by zas kašlal na školu,ale i tam o něj mám strašný strach.Je to přeci jen moje dvojče a nemůžu dovolit aby měl nějaké problémy.A že jich má opravdu hodně.

Mé kroky hned ze školy vedou k nejbližší sprejařské zdi,kde Paul tráví opravdu hodně času.

Zastavím se hned u ní a rozhlížím se kolem.Paul nikde.
„Hledáš někoho?"Zaťuká mi někdo na rameno.
Otáčím se a následně hledím do obličeji tomu snad nejdivnějšímu člověku,kterého jsem kdy viděla.
Je to dívka s modrými dredatými vlasy a tetováním snad všude na těle.Její obličej ještě zdobí stovky piercingů a hodně černého makeupu.
Prohlédnu si jí ještě jednou odshora dolů a následně odpovím:„Paula,hledám Paula Adamse."

Dívka si mě s nechápavým výrazem v obličeji prohlídne a podívá se mi tak hluboko do očí až mě to začne děsit.
„Co od něj chceš?"
„Jsem jeho sestra Riley,mám o něj strach."Vysvětluju jí.
Ona se ke mně otočí zády a pohlédne za sebe.Až v tu chvíli si uvědomím,že za ní stojí celkem malý modrý stan.
„Zavolám ho."Oznámí mi s znuděným výrazem a odchází do stanu.

Otevírá stan a následně z něj vylézá můj naprosto rozuchaný bratr.Má na sobě černou koženou bundu a jeho ruku zdobí snad deset náramků.Jeho ruka je také pokryta asi šesti tetováními,ale to pro mě není žádná novinka.Nechal si je tajně vytetovat už na naše patnácté narozeniny.

„Potřebuješ něco?"Řekne až skoro agresivním tónem hlasu.
„Kdy budeš doma?"Zeptám se ho hned na první otázku co mě napadne.
„Netušim,mám teď hodně problémů a musím je nejdřív vyřešit.Až pak budu řešit kdy se vrátim domů."Oznámí mi a v to si všimu jeho nehtů.
Má nalakované nehty,na černo.
Chytnu jeho ruku a dám si jí co nejblíž k sobě abych se podívala na jeho nehty.
„Paule,"
„co to se sebou děláš?"Ptám se ho a pokládám jeho ruku.
Nedočkám se odpovědi,protože se ke mně rychle obrací zády a odchází zpět do stanu.
Jen tam tak ještě asi deset minut stojím a vymýšlím co dělat.Takhle to nemůže dopadnout,nemůžeme se jako rodina rozpadnout jen kvůli tomu,že můj bratr je jen neskutečně v pubertě.

•••

Po dlouhém ležení v posteli se večer rozhodnu zavolat Joshovi.Zvedám se z postele a napřahuji se pro svůj mobil.Vyťukám Joshovo číslo a následně ho vytáčím.
„Ano?"Ozve se z mobilu milým Joshovým hlasem.
„Tady Ri."Oznámím mu i přes to,že vím,že asi tuší s kým si právě volá.
„Potřebuješ něco,Ri?"
„Máš tu seznamku?"Vyletí ze mě náhle.Ani vlastně netuším co mě to zas popadlo,ale najednou mám neskutečnou potřebu se nějak odreagovat.A ta seznamka je snad ten nejlepší způsob jak to dokázat.
„Tu seznamku?Myslíš tu o které teď všichni ve škole mluví?"Ptá se.
„Jo,přesně tu mám na mysli."Odpovím mu.
„Nemám,vždyť mě znáš,nikoho nehledám,jsem prostě velkej samotář." Chytám se za hlavu.Ani vlastně netuším proč jsem se ho na to zeptala.Už asi od prváku všem tvrdí jakej je samotář a všichni ho tak mají i zafixovaného.Má asi tři dost velké obdivovatelky,ale radši zůstává u toho,že teď nikoho nechce.Vlastně s jeho milostným životem je to tak zamotané,že ani sama si ho vlastně neumím moc vyložit.
„No jo vlastně."Řeknu tiše.
„Ty jí máš?"Skoro až vykřikne.
„Já?Ne."
„Ale přemýšlíš o tom,že jo?To tě zas navedla Fiona?"Cítím,že je trochu naštvaný.
On a Fiona se totiž neměli nikdy rádi,jsou to skoro až nepřátelé.Nesedli si prostě jako lidi,ale nejhorší na tomhle je to,že se bavím s obouma a poslouchat pořád kecy o tom druhým jak je strašnej mě už fakt unavenuje.
„Hlavně klídek."Poznamenám.
„Já jen...Že to je blbost."Řekne mrzutě.
„Už musim."Zalžu a vzápětí položím mobil.
Házím ho na zem a vytahuju si notebook.

————————————————————
Ahoj!
Vítám vás u druhé kapitoly mého příběhu a doufám,že se vám líbila.
Pokud ano,budu neskutečně ráda za votes či koment.
Děkuju