ON/OFFLINE

CHAPTER 1.

Je první den školy po letních prázdninách a já stojím uprostřed jedné z chodeb naší střední školy.Vše zůstalo po starém,opět se chodba hemží lidmi ze všech ročníků,kteří do sebe vrážejí aby stihli svou první hodinu.To ještě ale není všechno,protože nejvtipnější na tom začátku školy je vždy i to jak se zde chodby hemží i zmatenými prváky,kteří hledají svou správnou třídu.Díky bohu,že já už mám tohle za sebou,znovu bych už asi tohle hledání nedala.

„AU!" Moje paže leží na zemi a já se momentálně válím mezi všemi těmi zmatenými prváky a ostatními žáky naší „úžasné" školy.

Jo,tak teď si připadám snad dokonce i hůř než všichni ti zmatení prváci,kteří musí hledat všechny učebny.

„Ježiš Rileyno,sorry!" Ozve se hlasitý křik a v tom se mi před očima objeví záchraná ruka.
Ta ruka samozřejmě patří tomu největšímu debílkovi,kterého znám.
„Že ty s tím nikdy nepřestaneš!"Zvedám se s pomocí Joshovy ruky a vzápětí vyhupnu na své nohy.
„To mě musíš srážet i tady ve škole?Nestačí ti,že mě srážíš už jen těma memes pod kterýma mě celé prázdniny na Facebooku označuješ?"Zavtipkuju a v to mu skočím do náruče.
„No jo,prostě si mi tak chyběla,že jsem tě musel prostě srazit i ve skutečnosti,Rileyno."Řekne sarkasticky což mě donutí ho prašit celou silou do jeho ramene.
„Rileyno mi neřikej!"
Praštím ho ještě jednou a to i přes to,že vím,že ho to bolelo asi stejně jako kdyby ho kousl mravenec.Akorát už to prostě dělám automaticky,protože jeho sarkasmus nezná hranice...No dobře,můj taky ne,ale přesně o tom je naše přátelství.

Dnes mám s Joshem naštěstí svou první hodinu a to hodinu angličtiny takže pomalu společně stoupáme do horního patra,kde je naše učebna.
„Tohle stoupání až nahoru mi fakt nechybělo."Řeknu zadýchaně a až v tu chvíli si uvědomím jak hodně jsem vlastně ztratila svou fyzičku při těch dlouhých prázdninách.
No dobře,je asi pravda,že jsem alespoň jednou mohla místo jezení mé oblíbené čokoládové zmrzliny mohla vyjít ven a vyjet si alepsoň na kole a nebo si zaběhat.Jen mi prostě řekněte,nejsou přece prázdniny o tom jen sedět,čumět na Netflix a jíst?Alespoň já v to doteď věřila.
„Jen si prostě bez fyzičky,kámoško."Šťouchne do mě a vzápětí vyběhne o pár schodů nahoru.
„Pojď dáme si závod!"Křičí.
„Nemyslím si,že je to dobrý nápad po mé dnešní sníd..."Nedořeknu.
„Mám pocit,že vyhrávám!"
Rozběhnu se do schodů a mé nohy najednou dostávají tak zabrat,že se normálně až musí divit co jim to po tak dlouhé pauze dělám.Snažím se ho dohonit,ale když už se blížím nahoru,vidím tam Joshe jak si sední na zemi a dělá,že se kouká na čas.Nemá hodinky a tak se kouká jen na svou paži což vypadá dost komicky.

„No dobře!Vyhráls!Spokojenej?"Křiknu na něj až takovým hnusným tónem,ale on ví,že to nemyslím vážně,na to mě zná až moc dobře.
„Tak odteď by to chtělo dávat si denně o jeden kelímek Ben and Jerry's zmrzliny míň a začít chodit třeba běhat,Adamsová!"Zasměje se a v to naše „hrátky" přeruší hlasité zvonění značící začátek nejhorších 10 měsíců za tenhle rok.
No snad alepsoň tenhle rok by mohl být něčím lepší,řeknu si pro sebe.

„Jdem?"Otáže se s ironickým úsměvěm na rtech.
Ani mu neodpovím a s ironickým uražením odkráčím na mou první hodinu v tomhle školním roce.

Zasedávám do lavice a rozhlížím se kolem sebe.Dost lidí má sice jiné oblečení,některé holky mají nové vlasy nebo nehty,ale vlastně je to tady pořád stejný.Pořád strašně strašný.
„Já to tady nedám" Zamumlám směrem k Joshovi a on jen kývne hlavou.

Ale jedno musím uznat,i přes to jak strašný to tady je tady mám ty nejlepší přátele,které jsem si mohla přát.Teda vlastně jsou jen dva,ale i tak jsou to ti nejlepší přátelé na světě.Naše střední vlastně není až tak strašná,jen ty lidi...Znáte takový to když se prostě rozhlédnete kolem sebe a máte pocit,že jste prostě jako z jinýho vesmíru,no prostě,že tam nepatříte?Tak přesně takovej pocit já zažívám každý den v roce po dobu 10ti měsíců.Střední školy jsou zlo a to mi nikdo nikdy nevyvrátí.