ACEASOCI

Sebedestrukce

Někdy mám pocit, že jdu ulicí beze jména. Světla nesvítí, okolo mě jsou jen vybydlené domy bez života. Prázdná auta s prázdnými koly a vymlácenými okny. Jdu a mám pocit, že mizím. Že se mi pod nohama rozpouští asfalt a já pak pomalu klesám skrz černou, hustou temnotu až do nitra planety.

Někdy mi přijde, že se mi nad hlavou, za chůze, mění konstelace v zářivé, planoucí ornamenty, které vidím jenom já sám. Jsou zlaté, jsou stříbrné. Fialové a pak krvavě rudé. Svítí, září. Jsou nádherné a přitom ve mě vyvolávají ten nejsilnější pocit zoufalství a beznaděje.

Pak se proberu uprostřed ničeho. Stojím v poli - no, možná je to nějaký druh stepi - pokryté vrstvou zmrzlého sněhu, který se v měsíčním světle třpytí, jako rozsypané diamanty. Na horizontu se černá silueta pohoří, připomínajíce chrup obrovského tvora. Ze severu na obloze tancuje polární záře. Aurora, měníc své barvy, to nejkrásnější, co kdy moje smrtelné oči uzřely. Je zima. Mráz mě kouše do těla, jako smečka hladových vlků.

Hle, vlci. To vytí mě vrhá v koloběh strachu a zoufalé snahy o útěk. Nohama se bořím do sněhu, po kotníky, po lýtka, po kolena. A vlci jsou všude. Brodím se tou ledovou pokrývkou, rozrážím ji rukama a mrznu. Jdou po mě. Vidím ty žluté oči planoucí ve tmě noci. Stíhají mě. Loví mě. Tlapy se noří do sněhu, ale jen mělce. Tak aby mě dostali. Jejich srst je cítit vlhkostí a dech zní přerývaně, jako bušení vln rozbouřeného oceánu do skalisek útesu.

Padám. Padám z nebe, nebo možná z bílého, vápencového srázu, který vidím nad sebou. Pode mnou vřou vody Atlantiku, zpěněné příbojem na ostrých kamenech. Padám a křik racků se mi v uších mísí s burácením vln. Ptáci křičí, létají vysoko v oblacích a dívají se na mě. Jako by čekali na okamžik, kdy se moje tělo roztříští o kamení. Až se moje krev vleje do oceánu, až zasyčí jako vroucí magma v útrobách Země.

Ten žár mě ochromuje. Stojím na okraji kráteru a hledím v nitro hory, která chrlí tuny a tuny rozpuštěné horniny. Je jasná. Září jako Slunce v pravé poledne. Jen pálí asi milionkrát víc. Já jsem na okraji, ne, jsem uprostřed a ten žár mě zabíjí. Hořím. Plameny mě pohlcují, tak jako by mě pohltil i oceán. Plameny mě okusují, jako smečka hladových vlků. Skrz kůži. Skrz svaly. Až na kost. Zuby kloužou po kostěnné opoře mého těla a z hrdla se mi nevydere ani jediná hláska. Jediný zvuk, který by vzdělil, že žiju. Dívám se do tmy v ústí sopky, jako do kruhové hlavně pistole.

Do zbraně, která mi míří do tváře z bezprostřední blízkosti. Kdo ji drží? Kdo touží po mém strachu, po mojí smrti? Ta zbraň se třese, slyším své srdce a poplašený dech. 

Ten dech. To nejsou vlci, je můj vlastní.

To není oceán, je to jen burácení mého srdce kdesi v hloubi hrudního koše.

To není chlad, ne není to zima, je to jen odmítnutí, je to jen zrada.

Není to step, jen moje samota.

Nejsou to konstelace, jen výmysly jednoho chorého mozku, který dospěl ke svému cíli.

To není vulkán, je to jen vztek, který se mění v ledovou pláň.

Já držím tu zbraň. Mířím si do obličeje, uprostřed prázdného pokoje. Já sám, v temnotě, v nitru ničeho. Já sám, jen já a moje bolest, která otupěla a už mě také opouští. Přišel jsem o schopnost cítit? O poslední známku lidskosti, která mě dělila od nehybných soch v hale místního kostela? Nemám nic, jsem ztracený. Zničený a to poslední co bych chtěl vidět, jsou odlesky aurory ve tvých očích. Cítit teplo doteku, jen letmo - jsem hlupák. Držím zbraň, ale nejsem to já. To vlci tisknou spoušť, já jsem nevinný. Už nevidím nic a to poslední, co se mě dotkne, je chladný povrch olověné kulky.

Která mě protne.