Intravenous agnostic

-

Mám za to, že tou nejmilosrdnější věcí na světě je neschopnost lidské mysli uvést do souvztažnosti veškerý svůj obsah.

~ Howard Phillips Lovecraft

-

Natahoval bledé, pohublé paže k zrcadlu a v kulatých, zarudlých očích se mu zračilo cosi vzdáleně podobného smutku, snad i zoufalství - ale bylo by hrubou nepřesností onu prazvláštní emoci nazvat něčím lidským. Ještě kousek, malinký kousíček a dotknou se. Jen malou chvíli si užíval ten elektrizující moment souznění, neboť jakmile začal svůj odraz zkoumat pečlivěji, stalo se něco nepředvídatelného, něco, co se stává jen v nočních můrách.

Smál se.

Jeho vlastní odraz se na něj doširoka usmíval a pak se do úsměvu vloudila uštěpačnost a zloba, až se zformoval v bestiální, pomstychtivý škleb, který jakoby ho přímo pobízel ke křiku, no tak, jen si zakřič, ať tě slyší celý dům, a Richey se rychle odběhl zavřít do skříně a kousl se do palce, aby zůstal zticha. Na bílo natřený rodinný šatník sloužil odedávna jako jeho nejlepší schovávačka. Byl zrovna tak velký, že se na jeho podlaze mohl pohodlně natáhnout a případně i usnout na haldách oblečení, které rádo sklouzáválo z poloprůhledných plastových ramínek. V příjemném šeru, které nedávalo na odiv jeho nedostatky, našel po hmatu plyšového medvídka. Byl starý a sežmoulaný, jak ho máma pořád musela prát, protože často i se svým majitelem padal do blátivých louží a měl prokousnuté ucho od Nickyho psa, obrovského německého ovčáka, který jeho křehoučké, dětské tělíčko dokázal bez obtíží povalit na zem a porcelánově bíle tváře obdařit záplavou slin. Richey ho ale měl rád, už proto, že jeho rodiče mu psa nedovolili. Objímat zvíře bylo úplně jiné, než si k hrudi mačkat plyšáka, kvůli kterému se občas cítil dětinsky a zahanbeně. Brzy mu bude jedenáct. Nick byl skoro o dva roky mladší a dávno žádné hračky nepotřeboval.

Dveře z masivu se s náhlým trhnutím odsunuly a nad malým chlapcem, skálopevně přesvědčeným, že už dávno malý není, se vztyčila postava matky - bohyně, s trochu povislými prsy a nadherým úsměvem, oděna do letních, puntíkovaných šatů a s plavými vlasy svázanými do culíku. Povzdechla si a opatrně ho vzala za ramena, aby ho dostala ven, do nepřátelského, sluncem prozářeného světa plného nebezpečí. Nevzpíral se.

„Rachel venku vybarvuje mandaly, běž jí pomoct. Třeba tě to rozveselí," řekla a usmála se, ale žádné reakce se zprvu nedočkala. Až po chvíli, která připomínala věčnost, Richey zahodil medvídka zpátky do skříně a odběhl přes chodbu na zahradu, kde skutečně našel svoji mladší sestru, jak se potrhle hihňá nad sešitem omalovánek. V tichosti se posadil vedle ní a pozoroval, jak voskovkami přetahuje natištěné, černé linie a spíš než po papíře si čmárá po rukou. Fascinoval ho její barevný svět. Svět, který sám nikdy nespatřil a mohl na něj jen nahlížet skrze jiné.

-

„Jdem hrát s klukama kopanou, přidáš se?"

Nicky si v předsíni pohrával s ušmudlaným fotbalovým míčem. Nacvičoval si všemožné kličky, kopy a úskoky, posílal ho proti bílé zdi, odkud se odrážel a zanechával na ní téměř neznatelné hnědé fleky. Zkrátka se předváděl. Dostal ho sotva před pár týdny ke svým desátým narozeninám a už teď jevil známky každodenního používání.

„Tak jo," přikývl Richey a sundal si svetr, aby se převlékl do zeleného trička na sport. Jen co se svlékl, vyvstala mu na těle husí kůže, částečně způsobená zimou, ale mnohem více strachem a obavami. Připadal si ošklivý. Vždycky mezi ostatními působil jako neodbytný, plouživý stín. Měl bledou kůži, která se mu ve chvílích hlodavých pochybností a přílišného analyzování vlastního těla zdála skoro průsvitná. Když ji příliš dlouho vystavil slunečním paprskům, zčervenala a začala nepříjemně svědit. Hrudník se nad pánví křivil jako nepovedená ptačí klícka a břicho se pod ním nehezky propadalo. Jemně přejel prstem po jednom ze svých žeber, a pak si s úlekem vzpomněl, že vedle něj pořád ještě stojí Nicky, který mezitím nechal kopačák odkutálet k botníku jako nechtěnou pouliční kočku a se zájmem svého kamaráda pozoroval. Richey na sebe rychle natáhl tričko a vyběhl ven na zahradu.