Velké finále

192 22 6
                                    

Stála zde Emilie s noži v obou ruchách. Měla stejný vražedný pohled, který měla ten den, co zabila Jakoba. Jak ji John donutil? Nebo přišla sama? Nebyl čas přemýšlet! Musel jsem jednat. Vytasil jsem svoji katanu a ohnal se po jejím krku. Nebylo to jako tehdy v místnosti s lebkou. Šlo spíš o chabé máchnutí, nevím, jestli to bylo tím, že jsem to udělal spatně, nebo jsem ji prostě jen nechtěl zabít. Hravě se vyhnula tím, že si přidřepla. Poté rychlostí blesku protočila nůž, co držela v podhmatu, aby směřoval nahoru, a zabodla mi ho do pravé ruky. Kvůli bolesti jsem pustil katanu. Bolest byla nesnesitelná, proto jsem se svalil na zem. Stoupla si přede mě a chystala se zasadit rozhodující úder.  Vtom něco proletělo vzduchem a trefilo jí to do oka. Byla to ostnatá kulička z praku Katrin. To je moje šance!, pomyslel jsem si. Přes všechnu tu bolest jsem vyskočil. Emilie se mezitím držela za krvácející oko. Vytáhl jsem nůž, co jsem si předtím vzal, a podřízl jsem jí hrdlo. Asi mě nakonec jen chtěla oblafnout. Jenže když padala k zemi, neměla prázdný výraz. Usmívala se. Bylo mi na omdlení, tak nevím, jestli se mi to jen zdálo, ale zaslechl jsem její poslední slova: „Tohle je sbohem.“ Už se jen svalila mrtvá k zemi.

Únava ze ztráty krve na mě teď dolehla. A já omdlel. Té noci se mi zdál divný sen. Byl jsem tam já, Emilie, Katrin, John, Elisabeth i Jakob. Ani jeden mi nevyhrožoval ani mě neštval. Seděli jsme v autobuse a jeli na školní výlet, smáli jsme se a povídali si. Pak jsem se probral. „CO TO BYLO?“ vykřikl jsem nahlas. Ležel jsem na gauči v obýváku. Moje ruka byla velmi pečlivě obvázaná kusem oblečení. Nejspíše patřilo Emilii. Ta tam ještě stále ležela a tělo už začínalo zapáchat. Když jsem chtěl vstát, něco mě zarazilo - Katrin, spící v kleče na zemi a mající hlavou a rukama pohodlně ustláno na mém hrudníku.  Nechtěl jsem ji vzbudit, ale jakmile jsem se malinko pohnul, tak vyskočila na nohy.
Nejspíš nevěděla, co říct, tak jen pozdravila: „Dobré ráno.“  Vydali jsme se do jídelny na snídani. Tam si naparovačně seděl John. V ruce si házel s nožem.
„Vyhrál jsem,“ řekl a namířil nožem na mě. Pak mi to došlo. Zabil jsem Emilii, takže teď mě může beztrestně zabít i během dne. Moc dobře věděl, že by to Katrin nedokázala. A proto šel hned ke mně. Blížil se. Tohle je konec. Prohrál jsem. Zabije mě a já tomu nemám jak zabránit. Podíval jsem se na Katrin, která tam jen tak stála vedle mě. Když nemůžu vyhrát, alespoň ho vezmu s sebou. Za zády jsem si připravil nůž, s kterým jsem zabil Emilii. Když už stál přede mnou, řekl: „Kdybychom nebyli tady, mohli bychom být i přátelé. Sbohem, Ricku.“
Vrhl jsem se na něj s nožem. Jenže to on čekal. Vyrazil mi nůž z ruky a kopl do mě. Já spadl na zadek. Seděl jsem tam a koukal, jak se nade mnou rozpíná John, hledí na mě těma svýma obříma očima a pomalu ale jistě jde zasadit finální úder. Pak najednou vydal divný zvuk a pustil nůž. Z pusy mu vystříkla krev. A on se svalil na zem. Za ním stála Katrin s nožem v ruce a slzami v očích. John vydával podivné zvuky, ale ty po chvíli utichly. Byl mrtvý. Zničila ho přímá rána do srdce. Ona tam jen stála. Z očí se jí valily slzy a byla celá od krve.
Řekla jen: „Miluji tě.“ Obětovala se pro mě?  Zabila pro mě, i když to znamená zemřít?  Začal jsem také brečet. Rychle jsem vstal a chytl jí do náruče a pevně držel. Ale nic se nedělo…
Ona tam pořád stála a byla v pořádku. Pak mi to došlo. On blafoval. Zabil Elisabeth normálně a jen dělal, že ji zabil jinak. Jsem vážně takový idiot? Ne… On věděl, že si to budu myslet. Katrin byla udivená, jak to, že žije. Začala brečet opravdu hlasitě, ale byly to slzy štěstí. „Dokázali jsme to,“ řekla. Jenže pak jsem si uvědomil, co to znamená: dnes přijde další a poslední Černá hodina. Jen jeden z nás může přežít a ten druhý musí zemřít. Ale na to jsme teď nemysleli, užili jsme si náš poslední den spolu.

Když začala Černá hodina, bylo mi jasné, že to nebude jako ty minulé. Zašel jsem ke Katrin do pokoje. Když jsem otevřel dveře, tak tam seděla na posteli se slzami v očích. „Není žádný zlý nastrčený, že ne?“ řekla vzlykavě.
„Ne, není,“ odpověděl jsem sklesle.
„Takže to neskončí, že? Budeme se muset zase zabíjet. Je to na tobě, já nedokážu vzít život ani tobě, ani sobě, tak to udělej ty.“ Bylo by jednoduché přijít k ní, zarazit jí nůž do krku a vyhrát. Dostanu se tak pryč a budu volný… Jenže tak lehké to nebylo. Nemohl jsem nedělat nic. Nemůžu nás nechat zemřít oba. Byl jsem zde jen já a ona. Bylo ticho.
„Chceš žít? Zvládneš žít s pocitem viny?“ zeptal jsem se.
„Ne,“ řekla velmi rozhodně. „Vezmi si můj život.“ Bylo rozhodnuto. Kdyby tohle neřekla, zabil bych se možná sám.  Přišel jsem k ní a políbil ji. Byl to „polibek smrti“. Pak jsem jí objal a rychle a bezbolestně jsem jí zabodl nůž do krku. Nevydala žádný zvuk. Její sevření náhle povolilo a její mrtvé tělo padlo k zemi.
Klesl jsem na kolena a brečel. „Jsem to vůbec já, kdo vyhrál? Pověz, Katrin,“ řekl jsem do prázdnoty. Jako bych čekal odpověď, ale žádná nepřišla. Byl jsem sám.
„Východ se nyní otevře,“ ozval se divný hlas ze začátku. Šel jsem se projít po celém komplexu a najít východ. Nejprve jsem prošel okolo pokoje Jakoba. S Johnovými klíči jsem otevřel dveře, za nimiž ležel ten namyšlený svalovec. Dále jsem šel do pokoje Johna. Tady jsem našel Elizabeth. Zemřela hned, jak vešla. Měla jeden z Johnových nožů zabodnutý v hlavě. Pak jsem šel do obýváku. Něco leželo na zemi. Zvedl jsem to. Byla to zakrvácená fotka. Poznal jsem na ní Emilii, vedle ní stále nějaká žena. Nejspíše její matka. Vzal jsem si rovnou tu katanu, co tam byla stále položená opodál. Pak jsem prošel do jídelny. Tady ležel John s nožem v zádech. Vše měl detailně promyšlené, ale byl natolik zaměřený na mě, že zapomněl na Katrin a to mu bylo osudným. Nakonec jsem vešel do místnosti, kde jsem se probudil první den. Tady byly otevřené dveře. Prošel jsem jimi. Vedly do tmavého tunelu. Po chvíli se ozvalo: „Vítězem Hry smrti se stává Rick!“ Byl jsem vážně naštvaný, měl jsem nepopsatelný vztek. Chtěl jsem se pomstít tomu, co tohle udělal. Toho bastarda, co tohle provedl, zabiju. I kdyby mě měla zavřít policie. Mé prosby byly vyslyšeny, protože se hned nato ozvalo: „Nyní se setkáš s tvůrcem hry.“ Okamžitě jsem utíkal i se svojí katanou. Vešel jsem do chabě osvětlené místnosti. Byla to velmi tmavá monitorovací místnost, zde ale nikdo nebyl. Jediné, co zde bylo, byla obrazovka. Na té obrazovce se objevila osoba. Počkat! Byl jsem tam já. Má podobizna na monitoru spustila: „Zdravím tě, Ricku. Nejspíš si říkáš, proč jsem na obrazovce, a proč mluvím sám na sebe. Nebo taky možná proč si nepamatuji, kdy jsem tohle nahrál. Že to je podvrh. Musím tě zklamat, není to podvrh. Já jsem tvůrce téhle hry. Ty jsi tvůrcem hry! Celá hra byla řízena počítačem, co zde vidíš, já to řídit nemohl, už totiž neexistuji. Já jsem ty, akorát jsem na sebe použil drogu, kterou jsem si vymazal na tohle všechno vzpomínky. Takže poslední, co si ty pamatuješ, je to, jak usínáš doma. Jenže tak to není. Od té doby uplynuly už 4 měsíce. Ty si na ty měsíce už nevzpomínáš, že? Během té doby jsem tohle samozřejmě také připravil. Pak jsem si vymazal vzpomínky a nechal se tam přidat jako další hráč. A teď přijde to nejlepší. Ty lidi jsi nikdy v životě neviděl, že? Omyl. Jsou to všechno tví přátelé ze školy, na které byla také použita droga. Stejně tak, jako na tebe. Abys na ně zapomněl. A teď ti dám poslední úkol. Žij! Nikdo tě nebude podezřívat, protože jsi oběť. Nyní se tahle správa smaže.  Zbývá zde jen jediná věc. V malém šuplíku pod počítačem je prášek. Pokud ho sníš, na tohle celé zapomeneš, takže se ani nebudeš muset přetvařovat. Nebo si to budeš všechno pamatovat. Pak si tě najde organizace jménem Heartless pomocí tohohle meče, ve kterém je GPS. Složky o tvých přátelích nalezneš v šuplíku vedle toho s práškem. A pomocí této zkušenosti se staneš nejlepším vrahem světa. Sbohem mé budoucí já a dobře se rozhodni.“ Správa skončila. Rychle jsem se vrhl pro složky. Jakob společně s Elisabeth byli namyšlení, ale byla s nimi vždy sranda, chovali se ke mně mile a přátelsky.  John byl můj nejlepší kamarád. Katrin byla moje přítelkyně už dlouhou dobu. A Emilie byla kamarádka, která bydlela blízko mě. Často utíkala od svého nevlastního otce z domu a já s ní chodil po nocích ven. Byla pro mě jako sestra. Znali jsme se od dětství. A je to. Vzpomněl jsem si na ně, ale na ty poslední měsíce ne. A co teď, na vše zapomenout, nebo zjistit, proč jsem to udělal? Měl jsem vztek, chtěl jsem své minule já zabít. Neměl jsem jak, ale ono už v podstatě mrtvé bylo.

A teď mi povězte, detektive. Proč čtete cizí deníky?

Detektiv Karbrinson zaklapl můj deník. Seděl v místnosti, kde dříve býval můj pokoj, a hrabal se mi ve věcech. Skončil s průzkumem a zavolal: „Hej, Johansene, máte prohlídlej ten zbytek?“ Jenže nic se neozvalo. Zpoza dveří byly slyšet kroky, když najednou žárovky praskly. Byla noc, a proto nebylo nic vidět. „Kde jste, Johansene?“ zavolal detektiv znova.
„Johansen už čichá ke kytičkám zezdola, detektive,“ odpověděl jsem. Rychlým krokem jsem se dostal k němu a než cokoliv udělal, podřízl jsem mu hrdlo jedním přesným sekem mojí oblíbené katany.
„Už si je vyřídil?“ ozvala se jedna z těch otravných dozorkyň.
„Zabil,“ odvětil jsem. Ani jsem nemrkl, vážně jsem už nic necítil. Tenhle detektiv zkoumal můj případ celý rok od toho, kdy mě u soudu shledali nevinným. Je to smutné, ale svět neoceňuje ty, co tvrdě pracují. Vzal jsem svůj deník a s pomocí zapalovače jsem ho nechal shořet. Tohle jsou poslední informace o Rickovi. Ten zde uhořel v domě společně s detektivy a tělo se nenašlo. Protože knihy přeci nezanechávají tělo, že? Při odchodu ze dveří jsem hodil zapalovač za sebe, abych zapálil ten benzín, co jsem tam předem umístil. Cestou ze schodů jsem potkal mámu, jak jde z nákupu. Jen jsem si kloboukem zakryl hlavu, aby mě nepoznala, a odešel jsem.  Toho dne Rick zemřel. Už je zde jen White. Jak mi bylo přiděleno. White. White Heartless.

………………………

Děkuju všem za čtení. Chci strašně moc poděkovat všem, co podporují můj příběh, a hlavně terkaakret1 jakožto korektorce a motivátorce.

Hra smrtiWhere stories live. Discover now