Hra smrti

Část 2

Také jsem se odebral do svého pokoje. Sice jsem byl rád, že mě nazval schopným, ale podstatnější bylo, že jsem měl i strach. Ovšemže ne žádný strach, jaký zažíváme v normálním životě. Byl to ten nejsilnější a nejvíce vnímatelný strach. Srdce mi bušilo rychlostí, jako ještě nikdy. Myslel jsem, že prorazí moje žebra a vylétne. Strach ze smrti mě naprosto paralyzoval a já jen stál za zavřenými dveřmi a nehýbal se. Tenhle člověk je zaručeně psychopat, nebo ještě něco horšího. Jaký vrah vám oznámí, že vás zavraždí?! Někoho takového jsem za celý život nepotkal. Byl jsem ale nadšený stejně tak, jako vystrašený, a jedno jsem věděl jistě: nikdo a nic mi nezabrání v tom tady vyhrát. Zůstal jsem pak ve svém pokoji až do večeře a válel se na posteli. A při večeři už nebylo napětí takové... Bylo vlastně ještě horší. Jak se Černá hodina blížila, nikdo nevěděl, co se stane.

Po jídle jsme šli všichni spát. Samozřejmě, že jsem až do konce Černé hodiny neusnul. Nebyl jsem však ochoten vylézt ven. Ano, jsem zbabělec a nestydím se za to, ale zároveň to byla strategie. Zabít někoho takhle brzo bez plánu by byla blbost. A hlavně - potom, co někoho zabijete, ostatní vás mohou zabít i během dne a vy se nemůžete moc bránit. Noc byla klidná, nic jsem neslyšel a nikdo se nepřiblížil k mému pokoji. Ráno, když jsme šli na snídani a jedli nečekaně zase samá jídla, co jsme měli rádi, se opět ozval ten divný hlas a řekl: „Všichni pozor, dodatečná pravidla! Během Černé hodiny je zbrojírna uzavřena." Tento doplněk nikoho moc nezaujal, protože pro většinu z nás nejspíš nebyl až tak důležitý. Pro mě to ovšem byla nad zlato cenná informace. Znamenalo to, že zbraně, které máme při začátku Černé hodiny u sebe nebo v pokoji, jsou všechny, co můžeme použít. Takže hlídat si zbraně je taky dost podstatné. A když někdo vymění zbraně, tak to znamená, že nejspíš vraždil.

Snídaně byla celkem klidná, stejně tak, jako zbytek dne. Nic moc se neudálo, jen se Elisabeth nějak sblížila s Jakobem. No, byl to takový ten klasický namyšlený pár. Během oběda se taky Elisabeth trochu posmívala Emilii za její vzhled, který, uznávám, byl celkem na styl bezdomovce. Bylo to jen takové nevinné provokování, ale Emilie si to vzala dost osobně a vrhla se na ni. Nakonec na pomoc přišel Jakob, který Emilii celkem silně udeřil, načež se stáhla a nechala toho.

Po obědě jsem během cesty do zbrojírny zaslechl rozhovor Jakoba a Emílie.

„Jestli ještě někdy sáhneš na Elisabeth, tak chcípneš, jasný, ty blbá ošklivko?! Dneska se zbavíme Katrin, takže buď zticha a dělej, jak ti říkáme, jinak se zbavíme tebe." Radši jsem rychle odešel. Katrin je nejlehčí cíl, chápu, proč jdou po ní. Ale hodně mě udivilo, že si tohle Emilie nechala líbit. Jenže teď jsem měl jiný problém: chtějí se zbavit jednoho z mých potencionálních spojenců. Bohužel nevěřím, že bychom se jim my dva ubránili. V jednu chvíli je Emilie bojovná a nebezpečná a najednou zas tichá a poslušná. Kdo ví, co příště udělá.

Rozhodl jsem se zajít si ještě jednou do zbrojírny s lebkou. Pečlivě jsem prohledal místnost. Samozřejmě, že se tam nacházelo, co jsem očekával - obří díra vedoucí kdoví kam. Tohle tady jistě bude na zbavování se důkazů. Během večeře byli všichni zticha, protože tušili, co bude následovat. Dneska už někdo zemřít musí. Při cestě z jídelny jsem si všiml, že Emilie ještě míří do zbrojírny. Že by si to, co se dneska stalo, nenechala líbit? Nezapomněl jsem dojít varovat Katrin, ale raději jsem hned utekl, aby mě nestihla požádat o pomoc. Když se blížila Černá hodina, všichni se schovali ve svých pokojích. Začal jsem si připravovat katanu. Najednou přiběhla Katrin.

„Prosím, pomoz mi, Ricku," vyhrkla. „Varoval jsi mě, takže ti přece není jedno, co se se mnou stane, ne? Prosím, strašně se bojím a sama to nezvládnu. Už jednou si na mě byl milý a vím, že od tebe chci hodně, ale prosím, pomoz mi!" Chtěl jsem ji poslat pryč. Nebyla téměř žádná šance, že se sami ubráníme, a co víc, ta kráva neměla ani pořádnou zbraň. Třímala v ruce obyčejný prak. Ačkoliv místo kamínků byla vybavena ostnatými kuličkami, nebyla tady možnost, aby to nějak vážněji někoho zranilo. Ale... Nedokázal jsem ji nechat takhle zemřít. V tu chvíli jsem si to uvědomil. Pokud zůstane tady u mě, nebudou vědět, kde je, a pokud nejsou úplně hloupí, nebudou strkat hlavu do cizích pokojů. A pokud jo, můžu využit momentu překvapení a zaútočit. Byl to sice jen malý paprsek naděje, ale to mi stačilo.

Začala Černá hodina. A jak jsem byl s Katrin sám v tom pokoji, říkal jsem si, že by to byla dobrá příležitost na to zbavit se panictví. Ale nějak mě ta myšlenka hned přešla. Kdo proboha myslí na tyhle věci v téhle situaci? Oba jsme stáli u dveří připravení k útoku. Chvíli před koncem Černé hodiny jsem ve vedlejším pokoji slyšel nějaké hlasy a rány. Byl to pokoj Katrin, na druhé straně, než byl Johnův. Katrin chtěla, ať se tam jdu podívat hned. To nepřipadalo v úvahu. Počkal jsem až do konce Černé hodiny a teprve pak vyrazil. Když jsem vyšel na chodbu, byly do jejího pokoje pootevřené dveře. V nich stála Emilie. Celé její tělo bylo od krve. Měla na sobě nějakou starou zástěru, asi ji vyhrabala kdesi ve zbrojírně. Ta byla na skrz promočena krví. V ruce měla Emilie nůž, z něhož taktéž kapala krev. A její obličej? To bylo asi to nejděsivější. Usmívala se! Ten psychopat se usmíval! Právě zabila člověka! Jenže všechna ta krev nebyla její. Na noze měla nějaké zranění. Bylo to škrábnutí od sekery. Tedy, na poměr sekery to bylo škrábnutí, ale stejně to nebyla malá rána. Kvůli tomu nejspíš ještě neopustila místnost. Potřebovala si to zavázat. Onu sekeru svírala v ruce Jakobova mrtvola, která ležela bezvládně na zemi s bodnou ránou nožem do zad. Hned, jak jsem to viděl, jsem utekl zpátky.

Přemýšlel jsem, co Katrin říct. „Než ti povím, co se stalo, tak slib, že nezakřičíš. Viděl jsem mrtvého Jakoba." Nekřičela, pouze plakala. Proboha, ten kluk tě chtěl zabít, a ty stejně brečíš, problesklo mi hlavou. Emilie jí zachránila život. Čistě teoreticky. Radši jsem Katrin neřekl, že vím, kdo to provedl, nevím, co by udělala. Chtěl jsem se jít vyspat, ale stále mi stál v cestě jeden problém. Mám holku ve svém pokoji a ona nemá, kde spát. Ať si dělá, co chce, pomyslel jsem si. Skočil jsem na postel a chystal se zamhouřit oči. Chvíli jí trvalo, než jí došlo, jaká je situace. Nakonec si lehla vedle mě. Nebyla to postel pro dva, takže jsme na sebe byli dost namačkáni. To mě celkem štvalo a chtěl jsem jí říct, ať si lehne na zem, ale cítil jsem, jak se stále třese, takže jsem se na to vykašlal a nechal ji být.

Ráno jsem přišel do jídelny téměř poslední, chyběli tam už jen Elisabeth a Jakob. Když se ve dveřích vynořila Elisabeth s naprosto rudýma očima, bylo všem jasné, kdo zemřel. Emilie na sobě nedala nic moc znát. Elisabeth pomalu přišla a sedla si ke stolu. Zblízka bylo vidět, že má i pytle pod očima. Ani nespala. Její vlasy nebyly vůbec perfektně upravené jako předtím. Na jejím ještě nedávno krásném usměvavém obličeji bylo vidět naprosté zoufalství. Nepřál jsem nikomu smrt, ale vidět ji takhle ve mně vážně vyvolávalo pocit zadostiučinění. Všechny ty holky, kterým v minulosti přebrala kluka, všichni ti kluci, které jen využívala a pak odhodila jako zastaralý mobil, který jí už nebyl dost dobrý... Opravdu jsem se držel, abych se nezačal usmívat.

První Elisabeth samozřejmě obvinila Emilii. „To udělala ona!" ukázala na ni. „To ona ho chladnokrevně zavraždila! Zabijte ji někdo!" John se jen ušklíbl a řekl: „Tak si ji zabij sama, když jsi si tak jistá. Nikdo tady nechce riskovat." Elisabeth ztichla, nevím, jestli si myslela, že to mohl být i někdo jiný, nebo protože si nechtěla zašpinit ruce. Po snídani udělala další tah. Přišla ke mně do pokoje. No to si děláš srandu, pomyslel jsem si. Asi jsem hned po Jakobovi působil nejsilněji. Fyzicky to tak možná i bylo, ale celkově určitě ne. Zas se mi vybavilo to, co o mně John řekl. Elisabeth se rozešla směrem ke mně, a když byla vedle mě, tak se rozbrečela. Pověsila se na mě a zoufalým hlasem mě prosila, abych zabil Emilii. To jsem mohl udělat lehce vzhledem k tomu, že jsem měl jistotu, že ona na mě nemůže během dne. Ale právě proto jsem to udělat nechtěl, potřeboval jsem se zbavit Johna. Pak mě napadlo, že Elisabeth můžu využít. Doufal jsem, že je tak blbá, jak vypadala.

„Jakoba zabil John, ne Emilie. Viděl jsem to." Pak jsem nasadil všechen šarm, co jsem za svůj život získal. Moc ho teda nebylo. „Pro tebe bych zabil klidně i všechny tady, ale John o mě ví a dává si na mě pozor. Musíš ty. Až budou všichni ve svých pokojích, běž k němu a zabij ho. Nic ti udělat nemůže, když tě zraní, tak umře."

Byla hodně nejistá, ale nakonec souhlasila. „Dobře, udělám to, ale musíš mi slíbit, že mi pak pomůžeš vyhrát tuhle hru." Najednou to zas byla ta sebevědomá mrcha.

„Dobře, pomůžu ti," odvětil jsem.