klučičí škola

#19

Připomenutí:

Tak ho zmáčkněte, klidně teď . Hádám že všichni sedíte a brečíte u mojí fotky se svíčkou.. Takže ho zmáčkněte zatím ahoj...

Hned jak jsem to dočetla jsem se podívala na Luka. Kývl na mě ..
,,Sedněte si do kolečka a raději spojte ruce "
  Zmáčkly jsme to,a hned jsme se ocitli někde asi v nebi.
Viděli jsme dvě postavy,které se k nám blížili.

Pokračování:
Byl to Dan a Lukase teta.
S Emily jsme se na sebe podívali začali jsme brečet , Nikolas mě obejmul. Jediný kdo byl schopný mluvit byl Lukas.
,, Ahoj, jak je to možný? Nic nechápu. Vysvětli to!."  Mluvil zoufale Lukas.
,,Ahoj všichni, myslím že nebudete schopni nic říct, tak já vám to všechno vysvětlím. Jak už víte o moji nemoci, a o tom co chci za přání . Začalo to všechno když jsem začal psát ty dopisy o těch věcech v ten den se mi objevila lucasova teta a všechno mi řekla i o tom náhrdelníku co nosí Nikol a Lucas vůbec jsem ten den nechápal co se všechno stalo, tak jsem proto začal psát ty dopisy. Původně jsem se chtěl s vámi rozloučit na tom táboře, ale došlo mi že už by bylo pozdě tak proto jsem to musel udělat takto jak jsem to začal dělat. Ale já vím byl jsem hodně zklamaný protože jsem se bál o to že byste se mnou pak nechtěli mluvit. No a vzhledem k tomu že nevíte kde jste. Tak já vám to tedy povím. Jste v nebi mezi nebem a zemí takže podstatě jste na svém místě než jste odešli. Sedíte na gauči a brečíte tam. Jste tady protože jsem se s vámi chtěl rozloučit a vidíme se možná naposledy nebo si možná ještě jednou uvidíme Zavolal sem si vás proto, protože jste parta a já vás mám rád víte tady v nebi jsem přišel na to že dokážu nahlédnout do budoucnosti. Každého z vás a chtěl bych vám někomu nebo kdo by chtěl tak bych mu to řekl. Jste to teda jenom pro to abych vám řekl někomu z vás o své budoucnosti a hlavně bych se s vámi chtěl rozloučit Možná se třeba budoucnosti potkáme. Chtěl bych tedy začít, protože mi dochází už čas. Takže tady už nemůžu být moc dlouho." Skončil svůj dlouhý proslov.

Všichni na něj zvědavý a poslouchali ho pečlivě Nikol se odvážila promluvit: ,, chtěla bych znát svou budoucnost"

Dan se na ní podíval a a kývl: dobře, tak tedy pojď se mnou."
Seděli jsme s Danem na židli pokynul mi, abych mu dala svou dlaň a vzal ji do své ruky. A v tu chvíli se mi začaly zobrazovat obrázky z budoucnosti.
Seděla jsem na lavičce a vedle mě byl Nikolas. Seděli jsme tam a povídali si o naší rodině. Byli jsme spokojeni pod nohama mi začal běhat náš pes a poté přiběhla naše malá holčička Ester. Ten den mi bylo už 25 let a za dalších 10 let se nám narodil chlapeček jménem Dan. Spokojená rodinka nikdy jsme se pohádali ale vždycky jsme se usmířili. A žili jsme spolu šťastně. Dokud nás smrt nerozdělila.
Brečela jsem hodně, chtěla jsem Dana tolik obejmout.
Dan se jen usmál a obejmul mě, i když se mi to zdálo nemožné.
,, Nikol Tohle je tvoje budoucnost tak si užívej. Prosím nezapomeň na mě. Mám tě rád Nikol.
,,Děkuji za všechno Dane, ahoj. A uvidíme se ještě někdy ?"
,,Ano uvidíme se ještě jednou, a potom už napořád." Řekl mi v klidu Dan.
,,Jo a prosím zařiď mi ty věci. .
,,Spolehni se. "  Zamávala jsem mu a už se ocitla doma v obýváku,
Víte kdo nechtěl vědět svoji budoucnost? Lukas,Matty, Nikolas a Simča. Takže oni se už probrali a povídali si se mnou o tom že mu to všechno splníme.

Pohled Emily:
Dan mi také říká budoucnost poslouchám ho, a vidím svoje obrazy z budoucnosti:
S Nikol jsme Bydleli ve stejném domě akorát oni s Nikolasem bydleli nahoře a my s Thomasem jsme bydleli dole. Nikol měla dvě děti a já měla jenom jedno a měla jsem holčičku jmenovala se Rose. Dokonce jsme s Nikol měli svatbu ve stejný den a se stejnými lidmi. Byli jsme spolu furt jako sestry a měli jsme se rádi akorát nikdo neví jak to dopadlo s Lukasem. S Mattym a Simčou jsme se normálně bavili jenže oni bydleli 20 km od nás, ale byli jsme furt nejlepší kamarádi nebo spíš parta Hňupů. Každý rok od smrti Dana jsme se sešli u nás doma a vyprávěli si to co se nám stalo tehdy. S Danem jsme se viděli ještě jednou a to když jsme dosáhli už 30 let. Lucas se k nám přistěhoval když mu bylo 35 a  udělali jsme mu místo v jedné místnosti. Nakonec jsme ho měli na krku už dlouho.
Jen co jsem to doposlouchala jsem obejmula Dana.
,, Emily už je čas aby jsi se vrátila pátky k těm Hňupům, Užij si svůj život a měj se ahoj, ještě se uvidíme jednou a pak ještě jednou napořád.." jen jsem na něj kývla hlavou a usmála se na něj ,,ahoj Dane".
******
Uběhlo již pár měsíců od té doby co jsme byli na pohřbu, ty dárky byli většinou věci na pohřeb, ale byli strašně krásné, kluci dostali krásný saka s kravatami.
Každý  z nás dospěl na tom táboře jsme také byli, ale bez Dana to nebylo tak zábavné.
Každý jsme dodělali střední školu a dál šli každý sám.

Takže tohle bude předposlední kapitola . Potom bude závěrečná kapitola 😉 906 slov❤