Sběr starých a nepotřebných ✔️

Bylo to vrakoviště zapomenutých nápadů, kontejner na ztracené sny, sbírka opuštěných duší. Temné oči se zabodávaly do ostatních cestujících s přáním všeho nejhoršího, z pod pytlů pod očima zíraly ovíněné noci. Plechový křáp se natřásal ze strany na stranu.

Love is hell, love is shit, řval jeden z nápisů, jenž pouliční umělci vyryli do skla, na které sedal prach. Mrtvolní lidé zírali otupěle na smyčky hadů, kroutící se dráty, ignorujíce odér, ze kterého vás po chvíli rozbolela hlava, i zcela příšerný hluk. Ostatně, hluk tu nebyl jediný příšerný. Vše tu bylo absolutně odporné.

Taková je městská podzemka, divoká, nespoutaná, k udušení naplněná odpadem.

A taky je to jedno velké skladiště vyhořelých hvězd.

Hlouček, skupina nejvýraznějších, sedává vždy v prostředním vagónu. Je to přehlídka čirého bizáru, ztroskotanců bez naděje. Choulí své hlavy k sobě jako prašiví psi vyhození z domu, kteří se snaží zahřát sebe samotné alespoň tou troškou tepla, jež zbývá v jejich srdcích. Sněhové vločky zasypávají jejich těla.

Kašlající žena již jistě dávno překročila osmdesátku. Její záda jsou zkroucená, tváře vpadlé, zdobené vráskami; takové je září, na pohled nevzhledné, ošklivé, unavené. Nemá cenu si cokoliv nalhávat. A přesto si dále lžeme, jsme lháři, lháři prolhaní, žádnému slovu se nedá uvěřit, všechna jsou tak prázdná. Proto je křičíme, až do ochraptění, až do cílové rovinky; až do smrti.

Možná kdysi měla krásné dlouhé blonďaté lokny, ale teď se jen v křečích choulí v sedačce. Ó ano, byla kráska! Každý se za ní otočil, nosila se hrdě, páteř připomínající pravítko, jiskry v očích, dětská pleť. Ovšem to všechno vzal čas, ten naději beroucí neřád, úsměv se zkroutil do úšklebku, z mladice se stala stařena. Kde je ta doba? Zasypaná prachem a slzami jako to okno do temného tunelu?

A vlastně, i tu dívku vedle ní jednou postihne čas. Naivní ideály se vytratí společně se vzpomínkami, zbydou jen tiché slzy. Ty slané kapky plné hořkosti nepotečou přes namalované tváře, nýbrž si vytvoří vlastní cestičku prachem mezi obvazy mumií.

Avšak ta dívka je mumie už teď... Umělé řasy, umělé boky; bylo by snad jednodušší jmenovat ty části těla, jež neupravily něčí ruce? Rty nesou tlustou vrstvu barvy rudé, blonďaté vlasy spadají v dlouhých vodopádech dolů. Je to kopie, nebo jen stín minulosti, jež se snaží stařence vzít poslední špetku zdravého rozumu?

Ale ne, je jen paranoidní. Tu mladou dívku si vysnila. Vždyť je zapomenutá i vlastní minulostí, nikdo ani nevzdechne po polámané hračce na hřbitově...

Dveře cinknou, stařenka opouští prostory metra. Ozývá se beznadějné hlášení, vítr po špinavých dlaždicích honí výtisk novin z minulého týdne. Vše je tu opuštěné, i samotná stanice, jen sem tam někdo nastoupí do obludária, aby se připojil k mlčenlivým obludám.

Ano, cestující jen čekají na poslední stanici, aby mohli vystoupit. Ovšem každý má cíl někde jinde.

Dveře opět oddělují zbytek světa a zatracené. Vlak se dává do pohybu, světla mizí v dálce, lidé se blíží k temnotě na konci tunelu, temnotě bez naděje, kde jsou jen pouhým nic. Na místo stařenky ztěžka dosedá muž středního věku, v očích prázdný pohled.

Brzy o strop naráží kouř z cigarety, malinký plamínek vesele plápolá, aby za chvíli zhasnul. Od těchto jisker nechytne oheň, jsou odsouzené k zániku, nemají šanci na přežití. A mluvíme tu stále o jiskrách ohně? Není to to stejné s plameny naděje, jež umí udržovat vesele plápolající málokdo, stejně jako jiskry v očích se tiše vytrácejí, jak člověk umírá.

Tento muž by rád věděl, kolik mu zbývá času. Nebylo by dobré, když už proplatil jízdenku do zatracení alkoholem, aby její platnost vypršela i nachytal ho revizor. To by bylo špatné.

Neslo by to jen další jizvy a bolest, kterých si prokletí užili dost. Vlastně by je ani nepocítili, bylo by to pouhé břímě navíc k hříchům. Každá ta anonymní tvář, zšedlý obrys těla, osamělý stín, krev smíchaná s vodou ze stoky, to všechno se proměnilo v hmotu lhostejných ovcí převážených dobytčáky na porážku.

Krve bude hodně, nebojte se, žízniví parchanti.

Muž típl cigaretu o vlastní nohu. Tak kolik mu zbývá času?! Vždy se jen honil za úspěchem, penězi a když toho všeho dosáhl, uvědomil si, že se pídil špatného cíle. Deprese, syndrom vyhoření, alkohol, cigarety, alkohol, cigarety, alkohol, cigarety...

Až na všechno zapomněl a otupěl.

Má právo převrátit přesýpací hodiny i zmást drobná zrníčka. Má právo s nimi zatřást, protože život se neobejde bez otřesů. Dokonce má tato troska právo na rozbití hodin. Jen on sám určuje, jak naloží s poskytnutým časem na jízdu.

Ovšem jednoho dne bude muset také vystoupit.

Najednou se celá soustava zastavuje. Náraz, krev, tma, světla zhasínají. Co se to proboha stalo?

„To jen nějaký naleštěný odpad neunesl, že je také odpadem," povzdechl si starý pán, který doprovázel odešedši ženu. Zřejmě toho viděl tolik, co jeho manželka, proto je společnost odvrhla.

Minulost je bezcenná, nemá cenu se ohlížet. Oni jsou bezcenní. Odpad.

„Zřejmě někdo mladý. Mají hlavu v oblacích – a pak taková tvrdá srážka s realitou. No není to dojemné? Jako odpad narazit na tvrdou pravdu, že jsi odpadem, ač máš sebehezčí pírka. Ti lepší tě nikdy nenechají vznést se k oblakům, moje malé ptáče... Pokud chceš prokázat, že nejsi odpadem, pak roztáhni křídla a leť. Ale nikdy nezapomínej na to, že jsi prach a v prach se obrátíš; že jsi odpad a odpadu se navrátíš. Vzešel si ze smetiště, tomu také náležíš," pravil velice tiše. Nemusel ale zvyšovat hlas, celý vagón se po srážce ponořil do absolutní nicoty. Každá duše doufala, že zaslechne poslední poselství.

„Tak snad jen, uvidíme se v pekle, přátelé. I ty, bezejmenná mrtvolo na kolejích, jejíž krev omývá naše hříchy. Sběr neskončil, sběr nikdy neskončí, sběr jsme my, naše zapomenutá společnost. Sběr starých a nepotřebných.

Kdy se k nám přidáš ty?"

S drobným úsměvem vešel muž do temnoty, následován zbloudilou přehlídkou starých a nepotřebných vydávajících se vstříc tomu, co bylo nevyhnutelné. Mohli se na tu cestu vydat jako děti, ale došli k ní až teď. Jako každá věc ze smetiště se dočkali své poutě vstříc zničení, jen budou muset posledních pár metrů ujít pěšky, ruku v ruce.

Možná jsou osamělí a slabé, ale zároveň ti lepší nikdy nesmějí zapomínat, že odpad je tu od toho, aby oni byli těmi lepšími. Že opuštěné věci dokáží být silné i bojovat společně.

A na konci tunelu na ně čeká jen chladné objetí Smrti. Tak jako na všechny, ať jsme zapomenutí, nebo ne, ať jsme skořápkou ve sběru, nebo tělo plné života.

Jednoho dne nás všechny sežerou ti stejní červi.