Svéhlavý mazlíček

19. Úplně nové trable

Když Hermiona s náručí plnou lektvarových přísad vtrhla do dveří ředitelny, zjistila, že oba její obyvatelé podřimují. Profesorka měla loket na opěrce křesla a bradu podepřenou pěstí. Její druhá ruka se volně ovíjela kolem Draca, který jí lehounce pochrupoval v klíně.

Věděla, že nebyla pryč moc dlouho, ale uplynulých pár týdnů bylo pro všechny zúčastněné pěkně vyčerpávající.

Sevřela rty, aby jí neunikl smích nad tím, jak roztomilý obrázek ti dva tvoří. Co bych teď dala za fotoaparát! Tiše přešla kancelář a položila lahvičky na stůl tak opatrně, jak jen dokázala.

Obešla křeslo a jemnými, pomalými pohyby si od profesorky vzala fretku. Přitiskla si ji k sobě. Vztáhla volnou ruku a jemně ji položila ředitelce na rameno.

„Paní profesorko," řekla tiše.

Ta ospale zamručela, ale neprobudila se.

Draco zamrkal svýma korálkovýma, břidlicovýma očkama, vylekaný – sice příjemně, ale přesto vylekaný – že tak nečekaně cítil sladkou květinovou vůni Grangerové u svého čeníšku. Chtěl se k ní jednoduše přitisknout a pokračovat ve spánku, ale upoutal ho zvláštní zvuk.

Trošku rozrušeně otočil hlavu a uviděl spící čarodějku.

Hermiona se nedokázala ubránit dalšímu zachichotání, když ze sebe Draco vydal jakýsi prskavý zvuk. Netušila, zda se jiné fretky smály, ale on to určitě udělal.

Zkusila znovu, trochu větší silou, položit ruku na profesorčino rameno a o něco zvýšila hlas: „Paní profesorko!"

McGonagallová bleskurychle vyskočila a vytáhla hůlku. Rychle zamrkala a trochu se zapotácela s pocitem, že její kancelář víří kolem dokola. Hermiona stála před ní, natočená bokem, aby chránila Draca, zatímco ve volné ruce držela hůlku připravenou k obraně.

„Paní profesorko?" zopakovala a tázavě zvedla obočí. Uvědomila si, že ředitelku vystrašila, a že to nejspíš není maskovaná čarodějka nebo kouzelník, který nahradil magicky odstraněnou McGonagallovou. Sklonila hůlku.

Profesorka namáhavě polkla a udělala totéž. „Omlouvám se vám, slečno Grangerová. Obávám se, že jsem od války trochu... nervózní."

„Myslím, že tento problém má hodně lidí." Hermiona pokrčila rameny, odložila hůlku a ukázala bradou na hromádku fiol a lahviček. „Tak tedy začneme?"

xxx

O dvě hodiny později stále ještě přidávaly ingredience do bublající směsi v kotlíku. Postup musel být dodržen velmi pečlivě. Hermiona si opravdu přála, aby byl profesor Snape dosud naživu. On by tenhle lektvar zvládl připravit napoprvé a bez jediné chybičky.

Nakonec byly všechny kousky, kapky, náprstky a zrnka, které bylo třeba přidávat velmi zvolna a v přesně určených časech, v lektvaru.

Draco seděl na jednom z křesel v kanceláři. Tedy, střídal sezení s neklidným vrtěním a popocházením. Myslel na to, že si na chvíli či dvě zdřímne, ale příliš ho rozrušovalo, že se opět stane člověkem.

Hermiona svraštila obočí, když si znovu pročítala profesorčiny poznámky. „Počkat, počkat... není mi jasné, jestli by měl lektvar vypít, nebo se v něm vykoupat?"

Profesorka na okamžik stiskla rty, a zatímco si upravovala brýle na nose, hleděla do kotlíku. „Oboje," řekla konečně, takže si Hermiona uvědomila, že zadržovala smích.

Hermiona obrátila hlavu a dotčeně pohlédla na Draca. Odpověděl jí odfrknutím.

V době, kdy končily, se Hermioniny vlasy načechraly jako zlatohnědá pampeliška a vytvořily jí kolem hlavy aureolu. Pokoušela se – marně – vrátit neposlušné prameny do nějakého tvaru, zatímco McGonagallová natáhla trochu obsahu kotlíku do kapátka a zbytek vylila do mělké mísy.