home?

1

Park Jimin

Min Yoongi

,,Ne už dost!" zašeptám neslyšně. Bolí to, strašně to bolí. To nemají snad lepší věci na práci než ubližovat nevinným?! Ztěžka vydechnu, nemá cenu je prosit, jediné co mohu je čekat, čekat až to přestane bolet, až nic neucítím, až toho nechají, až upadnu do spánku tak hlubokého, že se z něj neproberu. Schytám ještě pár dalších ran a kopanců, než je to omrzí. Najednou přestávám slyšet, je tu jenom tiché tikání které mi třeští hlavou, začne se mi stmívat před očima i přesto že víčka mám stále otevřená. Chvílemi je tu úplná tma, trvá to někdy až několik minut kdy nic nevidím, ale přesto vím, že tu stále jsem, že tu trčím v tom neskutečném temnu a nemohu s tím nic udělat. Začíná mi být zle, mám pocit jako bych měl každou chvíli zvracet. Chvíli tu tak ležím, za neustálé bolesti celého těla a neustávajícího pocitu zvracení. Z těch posledních sil se pokusím dojít k místu mého přenocování. Přijde mi to jako několik mil, přitom je to jen několik metrů. Ale to i pár metrů za neustálého motání hlavy působí jako několik kilometrů. Úspěšně se dostanu ke svému přístřešku kde se bezvládně svalím na zem.

,,Sbohem Jeny!" Křiknu na postarší dámu stojící u trojice kontejnerů. Zamávám jí ještě na rozloučenou a vydám se domů.                                                                                                       Sluníčko už pomalinku zapadá za střechy vysokých budov předměstí, a tak se rozhodnu pro zkratku. Znám tuto část města už dlouho, vím kudy kam. Zabočím tedy na první odbočce vlevo a pokračuji rovně. Na konci ulice, v čele stojí obrovská továrna, co tak vím z doslechu, prý se tam před několika lety prováděli nelegální vědecké pokusy na lidech. Není mi známo jaké přesně, ale prý vytvářeli jaké si mutanty, spojením lidské a zvířecí DNA. Pokaždé jsem se při té zmínce musel otřást. Z dálky to vypadá že budova je vlastně koncem ulice, ovšem všichni zdejší vědí že je v rohu kde tato barabizna sousedí s další budovou, průchod na druhou stranu. Většinou jsou tam jenom feťáci nebo místní ožralové.

Značnou dobu jenom ležím a čekám za jak dlouho mě asi všechna ta bolest přejde, kdy se mi přestane chtít zvracet a kdy zase uslyším něco jiného než je jenom nepříjemné hučení v uších. Když se po čtvrt hodině začnu vracet k sobě odsunu se do stínu, abych nebyl tolik na očích. Přes hlavu si přehodím kapuci od své mikiny, abych jí zakryl své uši. Když se svou dlaní trochu otřu o chlupaté ouško, ucítím něco vlhkého. Stáhnu si ruku před obličej abych zjistil co je to co mám na uších. Na mých prstech se zaleskne hustá červená tekutina. Krev...
Schytal jsem to o dost více než obvykle, jenom nevím jestli mám ucho roztrhlé nebo krev vytéká přímo z něj.
Nepříjemně se oklepu. Všimnu si zvláštně vyhlížejícího kluka, na druhé straně ulice, rychle si tedy schovám ocásek do kalhot které ještě překryji mikinou. Ještě více se přikrčím do stínu aby si mě nevšiml.

Chci tedy zaplout do dvou metrové uličky, ale periferním viděním zahlédnu osobu krčící se v růžku budovy. Zastavím se na místě a velice pomalu se otočím k oné osobě. Podle postavy tipuji že jde o kluka. Dřepí vedle malinkého přístřešku z igelitek a plachty. Bude tu noví, znám tu 99% všech bezdomovců, a každý z nich ví že usadit se zrovna tady není moc dobrý nápad, vzhledem k nepřívětivým podmínkám i lidem, nejlepší je to u popelnic před slejzárnou, navíc jsem ho tu ještě niky neviděl.

Přiblížím se k němu o dva kroky abych s ním navázal jaký koly oční kontakt. Ovšem když k němu natáhnu ruku ve snaze na sebe upozornit, uslyším výhružné vrčení. Ohlédnu se jestli náhodou nemá pod přístřeškem psa, ale tam je prázdno. Natočím hlavu na boka a zkusím to znovu. Když se opět ozve vrčení, dojde mi že on je zdrojem děsivého zvuku, popadnu tedy všechnu odvahu a vytrvám.