Depth ~ HG

~ 1. ~

"Co to k čertu..." zašeptala sama pro sebe a stáhla rukáv přes zápěstí. Když látka sklouzla z ruky odhalil se jí pohled na její zbídačené předloktí.

"Co to má znamenat?!" zaklela jen takovým přiškrceným polohlasem. Chvíli na ránu hypnotizovaně zírala. Rudo-vínová spálenina se jí vinula po celém levém předloktí a měla dobrých dva a dvacet centimetrů. Po zvážení všech možností dala sama sobě za pravdu, že se dnes bez ošetřovny neobjede. Ať chce nebo ne, musí tam ještě před snídaní zajít. Rozhodla se návštěvu příliš neodkládat. 'Třikrát rovně, jednou doprava a dvakrát doleva. To zvládnu.' dumala, když si prohlížela svou novou ozdobu.'Se svojí smůlou zakopnu o tu pitomou kočku jen co vylezu z věže...'  povzdechla si. ' Nebo můžu rovnou potkat profesora Snapa. To už na tu ošetřovnu ani nebudu muset, budou mě moct rovnou odvézt k hrobu...' lehce se pousmála svému vlastnímu vtipu a na moment zapřemýšlela, že by svůj výlet opravdu ještě o pár hodin odložila. ' To zní jako dobrý plán. Kdo by teď běhal na ošetřovnu...' přikyvovalo její podvědomí. Patřičně hrdá na svou logiku, pokračovala ve svlékání. Byla z té pitomé noční můry úplně promočená. Takhle by se nezpotila snad ani při celodenním maratonu. Tričko bylo jakoby ho zrovna vytáhla z pračky. Místo lehce nafialovělé barvy mělo sytě fialový odstín, který se stahoval až do modra. Kalhoty na tom byli podobně. Potisk roztomilého kocoura, který se jí škrábal po levé nohavici, byl vrcholně nespokojený a kdyby mohl, krčil by se u lemu, aby se vyhl vší té vodě. Když se z mokrých kalhot soukala, nechtěně se dotkla palčivé rány. Opět se jí před očima zatmělo. 'Musíš. Dávat. Pozor. Ty. Hloupá.' syčela na sebe mezi výdechy, kterými se snažila podpořit opětovné zaostření okolí. 'Prostě tam budu muset teď.' zanaříkala v duchu, sledujíc jak její spálenina nabírá opět všechny odstíny červené. Vklouzla pod chladný proud vody a za pár minut už zase vypadala jako člověk. Když se vydrápala ze sprchového koutu a nějakým způsobem si kolem sebe obmotala ručník, málem sama sebe pochválila. Ruku se jí podařilo ani jednou nenamočit, jen si ji jemně otřela od potu okolo rány. Napadlo ji, že už uběhlo určitě déle jak hodina a tak v duchu zadoufala, že se Parvati s Levandulí opět odebrali do svých postelí. Pomalinku a nenápadně pootevřela dveře, tak akorát aby viděla na okolní postele. Těla v postelích pravidelně oddechovala a nikde nebyl jediný náznak toho, že by někdo spánek předstíral. Potichoučku vyklouzla z koupelny a přešla až ke své posteli.

Když v nejvyšší možné opatrnosti, aby náhodou někoho nevzbudila, vypreparovala poslední kousek oblečení, protáhla se zpět do koupelny. Popadla obvaz a začala ho srolovávat do úhledné ruličky. S pomocí hůlky by to mohla mít za necelé tři vteřiny, ale byla přesvědčena, že hůlka by k její ráně nebyla dostatečně šetrná. Když celý obvaz srolovala, přetáhla lehce první vrstvu a zaujatě pokračovala v obvazování. Jelikož ránu nijak moc nestahovala bolest byla snesitelná. Je pravda, že se jí několikrát podařilo si přímo do rány nebo do jejího okolí ťuknout, ale vždy se jí bolest a mdloby podařilo rozdýchat. Přes ruku si přetáhla karmínově zbarvený volný svetr a v maximálním soustředění se úspěšně sunula i do kalhot. Když byla konečně připravená, v tichosti prošla kolem postele k nočnímu stolku, na kterém ležela její hůlka. Nohy vsunula do černých lehce elegantních botek a proklouzla do společenské místnosti.

Místnost byla zcela vylidněná a jediným zvukem v celé věži byl praskající oheň v krbu. Obratně mávla hůlkou, aby se jí vlasy úhledně zarovnaly do jakéhosi lehkého drdolu. Jelikož své vlasy znala přímo dokonale, bylo jí jasné, že nemá cenu je přesvědčovat, aby držely v nějakých uhlazených účesech. Za poslední léta se jí podařilo vychytat několik účesů, které zvládly na výbornou dokonce i její nezkrotné kadeře. 'Je teprve půl páté!' vydechla, když stočila svůj pohled k hodinám. Tak tohle už je vážně divný. Že by se zvládla probrat, svléct, prozkoumat raněnou ruku, osprchovat a pak se vytratit v pouhé půl hodině? 'To jsem přece nemohla stihnout!' dodala zoufale, jelikož jí těch záhad přišlo na dnešní ráno už nějak dost. Pomalým, opatrným krokem se vydala z Nebelvírské věže směrem k ošetřovně. Nebylo to daleko, ale přes to, musela projít několika nepříjemnými úseky, kde bylo velké riziko, že ji někdo zahlédne. Když se dostala asi na 200 metrů od Nebelvírské věže, přidala do kroku. Rázně prošla několika chodbami a chystala se seběhnout schodiště, když se jí do hlavy najednou prodrala bodavá bolest, která ji na pár chvil zbavila veškerých smyslů. Paní Norrisová by klidně mohla stát hned za ní, hlasitě mňoukat a drápkama škrábat Hermionu do zad a ona by o ní přesto neměla nejmenší tušení. S ustupující bolestí se Hermioně začal opět vracet zrak i sluch. Prsty ji stále lehce brněli, ale všechny následky bolesti ustupovali stejně rychle jako se objevily. Když se opět dostala do původní rovnováhy zvedla se z kleku, do kterého se nevědomky schoulila. 'Snad mě nikdo neviděl!' blesklo jí hlavou. Střelhbitě se postavila a začala se kolem sebe zběsile rozhlížet. Nikde nikdo...

"Díky bohu." oddechla si polohlasně a dala se opět do svižné chůze. Prošla několika chodbami, když konečně dorazila na dohled svému cíli. Lehce oddechovala, když přicházela ke sloupu, který svým stínem zakrýval celé jedno zákoutí chodby. Pár metrů před ní byla odbočka, kterou by se na ošetřovnu dostala výrazně nejrychleji, ale problémem bylo, že musela projít okolo ředitelny, což se netvářilo jako úplně ideální nápad. Rozhodla se to proto obejít zadem - cesta byla delší jen o pár desítek kroků a lehce se tím mohla vyhnout rizikovému místu. Už, už chtěla vykročit podél zdi, když zaslechla tlumené hlasy a kroky. Pohotově uskočila a schovala se do tmavého rohu za mohutný sloup. Pár vteřin na to vyšli z poza protějšího rohu dvě postavy.