Ztřeštělé dobrodružství ztřeštělé Aničky

Cesta do určita

Probudila jsem se, protože jsem kolem sebe cítila moc tepla. Když jsem otevřela oči, všude okolo mě byl oheň. Zvedla jsem se a utíkala ven. Hned jak jsem vyběhla, barák za mými zády spadl. Chvíli jsem se vyděšeně dívala na trosky přede mnou. Po chvíli jsem šla pryč a pokračovala v cestě.

Po asi 2 hodinách mě popadl strašný hlad. Uvědomila jsem si, že jsem už 2 dny nejedla a měla bych to rychle napravit. Neměla jsem u sebe žádné peníze. Nezbývalo mi nic jiného, než nějaké jídlo ukrást.

Šla jsem tedy na nedaleké trhy a rozhlížela se, co tam najdu za jídlo. Nakonec jsem uviděla opuštěný stánek s pizzou (vypadalo to jako pizza, ale byl to takový placatý chleba). Dělala jsem, že si prohlížím co stánky nabízí, než jsem se dostala k opuštěnému pultu s jídlem. Popadla jsem jeden chleba a rychle utíkala pryč.

Když tu najednou mě chytil za ramena řezník a dovedl mě pekaři, že jsem kradla. Pekařovi se to nelíbilo a říkal, že jestli chci jíst zadarmo, musím u něj pracovat. Nezbylo mi nic jiného, než si chleba odpracovat.

"Jak dlouho tu budu muset pracovat kvůli jednoho chlebu?" zeptala jsem se.

"Jeden chleba stojí 100 korun, takže asi tak 2 dny" odpověděl pekař.

"Ale já 2 dny nemám, můžu tady pracovat 2 hodiny a pak musím jít a jsem fakt hladová" rozbrečela jsem se.

"Dobře, ale nedostaneš celý chleba" odpověděl pekař po chvíli přemýšlení.

"Dobře" souhlasila jsem.

Tak jsem tak pracovala 2 hodiny a dělala jsem chleby a pak mě pekař pustil a dal mi půlku chleba. Poděkovala jsem a utíkala jsem zpátky, protože jsem ztratila moc času. Cestou jsem ujídala z chlebu. 

Přemýšlela jsem, kam půjdu dál, nevěděla jsem ani pořádně kam jdu. Jen jsem pořád šla podél moře a míjela jsem přístavy a trhy. 

Asi po dalším půl dni při soumraku jsem došla do Tunisu k přístavu a odpadla jsem vyčerpáním. Ráno jsem se probudila a všimla si obrovské lodě, který připlouvala k přístavu. Vstala jsem a trochu se přiblížila, abych viděla, co veze. Když loď přistávala, všimla jsem si obrovských kamenů a hodně lidí, kteří vedle těch kamenů vypadali jako mravenci. 

Z lodi se náhle ozvalo známým hlasem:
"Vykládejte ty kameny na pyramidy vy lenoši!" - byl to Alfred, ten pán, co si nás koupil. 

Schovala jsem se mezi lidi, bála jsem se, že by mě poznal. Zpovzdálí jsem se dívala na ty lidi a snažila se mezi nimi najít mé sourozence. Tondu jsem neviděla, ale Lenka si mě všimla. Nevím, co mám teď dělat. Sledovala jsem jak pomalu vyprazdňovali loď. Stále jsem se nemohla rozhodnout co udělám. Nakonec jsem zůstala schovaná mezi lidmi a bednami s rybami a čekala jsem, než se celá loď vyprázdní, lidi odejdou i s kameny a já už svoje sourozence nikdy neuvidím.

Uběhly asi 2 hodiny a já vylezla zpoza beden a šla za jedním rybářem zeptat se, jak se dostanu do Itálie. Rybář se na mě chvíli díval dost zmateně, no nakonec odpověděl.

"Většina tady těch lodí připlula z Itálie."

"A vy?"

"Já ne."

"Dobře, tak já půjdu jinde."

Šla jsem k další lodi, abych zjistila, kam míří. Snažila jsem se najít někoho, kdo by k této lodi mohl patřit. Během chvilky se objevil chlap s dlouhýma vousy a měl tetování a říkal, že slyšel, že chci jet do Itálie, tak že když mu pomůžu na lodi uklízet, tak mě vezme. Většinou bych cizím lidem nevěřila, ale neměla jsem na výběr, lodí v přístavu už moc nebylo a nechtěla jsem riskovat, že by jediná loď do Itálie odjela beze mě. Takže jsem souhlasila a nastoupila na loď. Ten chlap, který se představil jako Felix, mě zavedl do kuchyně, ať jim uklidím a tak jsem začala.
Po odvedené práci mi Felix ukázal postel, na které mám spát a tak jsem usnula.