Ztřeštělé dobrodružství ztřeštělé Aničky

Jak to celé začalo

Jmenuji se Anička. Jsem čtrnáctiletá holčička v Egyptě, čekám na své patnáctiny. Odehrává se to v době stavění pyramid. Rodiče nás prodají do otroctví přesně den před mými narozeninami, ale mně se podaří uniknout.

S rodiči a mými 3 sourozenci žijeme na kraji města, pokud se tomu tak dá říkat. To město je Káhira, kousek od pyramid v Egyptě (ty tam ale ještě nejsou). Jsem nejmladší z rodiny, ale mé patnáctiny se už blíží. Jsem zvědavá, co dostanu na narozeniny. Můj brácha Michal dostal kolo. Taky bych si přála kolo. Nebo aspoň koloběžku.

"Pozítří máš narozeniny, dobrou noc."

"Dobrou."

Ráno jsem se probudila a měla jsem divný pocit. U postele stála maminka s tatínkem a ještě nějaký cizí pán.

"Děje se něco?" zeptala jsem se maminky.

"Ne, všechno je v pohodě, akorát se musíš sbalit a jít" odpověděl tatínek a maminka brečela.

"A kam jdeme?"

"Musíš jít pracovat, potřebujeme peníze, Michal je nemocný."

"Ale zítra jsou moje narozeniny."

"Už běž, není čas."

Zmateně jsem vstala a šla za cizím pánem. Zapomněla jsem si zabalit všechny věci, jenom plyšáka jsem si vzala. Před domem stáli i ostatní sourozenci, krom Michala.

"Nevíš kam jdeme?" zeptala jsem se Lenky.

"Nevím, rodiče řekli, že jdeme pracovat" odpověděla.

Toník řekl, že budeme dělat pyramidy a že to jsou takové velké trojúhelníky. Bála jsem se co se bude dít dál. Na geometrii jsem nikdy dobrá nebyla. Ohlédla jsem se zrovna když si pán podával ruku s tatínkem a dával mu do ní peníze.

"Jdeme!" řekl arabsky.

Všichni jsme se dali do pochodu a ohlíželi jsme se na náš dům.

"Jmenuji se Alfred, ale můžete mi říkat Fredo, teď jsem váš pán" řekl tajemný muž.

Nikdo nereagoval. Vyměnili jsme si se sourozenci pohledy, ani jednomu z nás se to nelíbilo.
Šli jsme beze slov asi pár hodin a pak jsme se zastavili, že půjdeme spát.

"Mně se to nelíbí," zašeptala jsem Lence, "asi uteču."

"Vůbec to tu neznáš, ztratíš se."

"To nevadí, já si nějak poradím."

"Tak půjdu s tebou."

"Ne, je ti jenom 17."

"Dobře" řekla Lenka.

Přemýšlela jsem kudy to bude nejlepší.
"Půjdu asi tam" řekla jsem sama sobě a šla jsem. Doufala jsem, že si mě nikdo nevšimne.
A taky že nevšiml. Zašla jsem za nějakou budovu a přemýšlela kam půjdu. Nakonec jsem šla na sever a napravo ode mě vycházelo slunce.
"Všechno nejlepší Aničko" řekla jsem sama sobě.
Mohla jsem se vydat směrem domů, ale bála jsem se, že by mě zase prodali a tak jsem pokračovala dále na sever. Šla jsem pořád kolem řeky Nil, než jsem asi za 2 hodiny dorazila k moři. Nikdy jsem tu nebyla. Chvíli jsem sledovala moře a přemýšlela, co budu dělat dál.
Nakonec jsem se rozhodla, že půjdu doleva a najdu Itálii.