65) - Talk to me!

10.9K 633 64
                                    

Harry

 

Moje nejmilovanější Julie,
už je to měsíc a dva dny. 33 dní, 792 hodin a 47520 vteřin. (Vidíš jak dobře mi jde matematika?) Měsíc a dva dny, co jsi v kómatu nebo ‘umělém spánku‘, jak to s oblibou nazývají doktoři. Asi jim to přijde lepší a mají větší šanci na to, že se jednoho dne probudíš.
Julie, chybíš mi a moc. Není den, kdybych nebrečel na fotkami, nad vzpomínkami, které se mi proženou hlavou, kdykoliv tě uvidím. A nebo nad Sebastianem. Je ti tak podobný. Má tvoje oči. A je..prostě celý ty, což mě nutí k pláči.
Chci zase slyšet tvůj hlas, tvůj smích, cítit tvou vůni nebo dotek. Všechno mi chybí.
Píšu tenhle deník už celých dvacet dní. Popisuji ti celé své dny, které jsou prakticky stejné. Ráno sem přijdu a odcházím až pozdě večer, po návštěvních hodinách. Podplatil jsem sestřičku, takže mě tu nechává o hodinu a půl déle než by měla.
A víš proč tohle všechno píšu? Protože jsem se každým dnem víc a víc uzavíral do sebe, až jsem přestal úplně mluvit s lidmi, kteří mi chtějí pomoct. Nechci jejich pomoc. Chci, aby ses probrala a aby všechno bylo jako dřív. A proto mi psycholog dal tenhle deník. Prý mám do něj napsat svoje pocity a bude mi líp. Omyl! Nepomáhá to a já se cítím jako blázen.
Náš byt je stále nezabydlený a postýlka pro Sebastiana ještě nesložená, protože tohle všechno chci udělat s tebou. Sebastian sice tu postýlku nepotřebuje, protože si ho nechávají v nemocnici. Víš, když tě srazilo to auto, myslel jsem, že jak ty, tak Sebastian nebudete nadále žít. Očekával jsem to nejhorší, ale jsem vděčný lékařům za to, co udělali. Udrželi tě naživu a Sebastiana taky. Samozřejmě to mělo svoje následky. Měl se narodit až za dva měsíce a proto málem umřel. Neměl dostatečně vyvinuté k životu potřebné orgány, ale díky doktorům žije. Sice teď je v inkubátoru, ale žije a to je podstatné. Párkrát jsem ho viděl a jak už jsem psal – tebe v něm nezapřu.
Julie, prosím. Potřebuji tě. Potřebuji, aby ses probrala. Potřebuji tě k životu, jako můj kyslík. Bez tebe nedýchám. Nežiju. Prosím.
Jak je možné, že jsi tak nádherná i v ‘umělém spánku‘? Právě se na tebe dívám a nemůžu uvěřit, že je někdo tak dokonalý. Jsi nádherná a miluju tě.

 

První kapka spadla na mým písmem popsanou stránku. Přerývaně jsem se nadechl, zaklapl deník a odhodil ho na stolek vedle postele. Sklopil jsem hlavu do dlaní a mým tělem začaly otřásat vzlyky, které se při pohledu na Julie ještě znásobily.
Bílá pokrývka byla bezchybně narovnaná a obepnutá kolem jejího vyzáblého těla. Ruce, do kterých měla zavedené kanily, ležely ochable podél jejího těla. A její tělo...bez jakéhokoliv pohybu a toto trvalo už dlouhých třicet tři dní. Její obličej byl bez barvy a celkově vypadala jako kdyby byla mrtvá. Pouze přístroj vedle její hlavy, který vydával zvuk podle jejího srdce, tuhle ohavnou teorii vylučoval. A i když byl ten zvuk vážně otravný  - vysoké pípání – pro mě to bylo jako rajská zahrada. Byl to důkaz toho, že Julie žije. A byl to důvod k tomu, mít ještě nějakou naději. Naději na to, že se probere a všechno se opět zařadí do těch správných kolejí.
Stále jsem čekal, kdy se probudím a uvědomím si, že tohle je opravdu ošklivý sen. Ale probuzení nepřicházelo a tak jsem se musel smířit s tím, že tohle je skutečnost a že se to opravdu děje. A to bylo tehdy, kdy jsem se začal uzavírat do sebe. Odmítal jsem jakékoliv nabídky pomoci od mých známých, od rodiny, od přátel. Ignoroval jsem jakékoliv pokusy o konverzaci se mnou. Louis to už vzdal. Dřív tu byl se mnou, kdykoliv mohl. Stejně tak Zayn, ale jeho vlastní rodina ho potřebovala víc, než nějaký jeho ubohý kamarád, který se psychicky zhroutil.
Ze sluchátek v mých uších se linula hudba, kterou jsem doteď nevnímal. Ale text jedné písničky mě zaujal. Podíval jsem se na svůj iPod a zjistil, že písnička s názvem Talk to me je od jisté Lauren Aquiliny. Neznám jí, ani nevím, jak se mi tam ta písnička dostala, ale byla dokonalá a text v podstatě vystihoval mojí situaci. Její hlas, který zpíval Why won't you just talk to me? nebo Are you ever gonna wake up? mě donutil k ještě větším vzlykům, až jsem se nakonec svezl na zem a hlavu schoval do dlaní.
Nevím, jak dlouho jsem tam seděl, brečel a neustále poslouchal tu písničku, ale z toho ‘stavu‘ mě vytrhl lehký dotek na mém rameni. Prudce jsem sebou trhl a vzhlédl.
,,Pane Stylesi,“ oslovila mě sestřička, která mi dovolovala tu zůstávat déle, a lehce se usmála. ,,Jestli chcete, můžete na chvíli vidět svého syna,“ řekla a kývla ke dveřím.
Polkl jsem, přikývl a zatímco jsem se zvedal zpátky na nohy, rukávem své mikiny jsem si otíral uslzené tváře.
,,M-můžu jí...může si poslechnout písničku?“ zeptal jsem se, když jsem byl téměř venku ze dveří, a otočil se na sestřičku, která jí začala kontrolovat a upravovat polštář.
,,Ale jistě,“ řekla s úsměvem. ,,Nevím, jestli to pomůže, ale...je to jenom písnička, ne?“ pokrčila rameny a uvolnila mi cestu. Opatrně jsem jí nandal sluchátka do uší a tiše zapnul písničku. Pak jsem se lehce usmál na sestřičku, která všechno sledovala zoufalým pohledem a následovně opustil místnost.

,,Jak je na tom?“ zeptal jsem se ženy, která byla zahalená v plášti a vedla mě k jednomu z mnoha inkubátorů, který měl cedulku se jménem Sebastian Simons Styles. Nevěděl jsem, jaké mu dát příjmení. Nad tímhle jsme s Julie nijak nepřemýšleli a tak jsem mu dal obě.
,,Je na tom každým dnem líp. Je to silný chlapeček a z tohohle se určitě vyhrabe,“ řekla s úsměvem. ,,Chcete si ho pochovat?“
Pozvedl jsem obočí a trochu vyvalil oči.
,,Já..nevím,“ řekl jsem neurčitě. Pochovat jsem si ho mohl pouze jednou a i tak kolem mě bylo tucet doktorů, kteří kontrolovali každý můj pohyb. Od té doby žádná taková nabídka nepadla.
,,Nebojte. Už je větší, takže...nic mu udělat nemůžete,“ přesvědčovala mě sestřička, která nečekala na mojí odpověď a opatrně ho vytáhla z inkubátoru.
Sebastian byl opravdu maličký. Možná jako obě moje dlaně. Tak maličký, ale silný.
Nejistě jsem si ho převzal do náruče a usmál se na uzlíček, který sotva udržel otevřené oči.
,,Ahoj siláku,“ řekl jsem s úsměvem a prstem ho pohladil po drobné hlavičce. ,,Jak se máš?“ zeptal jsem se, přestože jsem věděl, že odpovědi se mi nedostane. Stejně jako od jeho mámy. ,,Zvládneš tohle všechno. Stejně jako tvoje mamka a...pak budeme jedna šťastná rodinka.“ Ke konci věty se můj hlas třásl a na slově rodinka se mi nakonec zlomil a já se rozbrečel. Opět.
Sestřička, která celou tuhle situaci sledovala, ke mě přišla, převzala si Sebastiana a vrátila ho do inkubátoru.
,,Pane Stylesi, je...je mi to moc líto. Věřím, že všechno se zlepší,“ řekla, povzbudivě mě pohladila po rameni a odešla.
Já stál několik minut u inkubátoru, sledoval Sebastiana a nechával slzám volný průchod. V hlavě se mi míhaly představy nás tří, jak blbneme na zahradě, smějeme se a chováme se jako rodina.
Ale z těhle představ mě brzo vyrušil povyk, který se odehrával za sklem, které oddělovalo chodbu nemocnice od místnosti s inkubátory. Po chodbě běhala desítka lidí. Sem a tam, sem a tam. Sestřičky, doktoři. Všichni na sebe pokřikovali, běhali a nebo sebou táhli nějaké přístroje. Teprve potom jsem si uvědomil jednu věc.
Všichni běhali směrem k pokoji, kde byla Julie.
S pozastavením srdce, kdy jsem opět očekával to nejhorší, jsem vyběhl z místnosti a narazil na sestřičku, která vedle sebe tlačila kapačky.
,,Co se děje?“ vyhrkl jsem a položil jí na rameno. Nevěnovala mi jediný pohled a dál běžela. A moje domněnka se potvrdila, protože zmizela za dveřmi Juliina pokoje.
Rozeběhl jsem se tam a téměř vrazil do pokoje. A opravdu. Juliin pokoj se jen hemžil lidmi v bílých pláštích nebo zelených oblecích.
,,Co se děje?“ vyjekl jsem. Několik tváří se na mě otočilo a některé se radostně usmáli.
,,Vaše přítelkyně..“ začala jedna ze sestřiček, ale následně byla vyhnána z pokoje, stejně jako několik dalších, kteří svojí úlohu splnili.
,,Tak řeknete mi někdo, co se sakra děje?“ vykřikl jsem a bezmocně rozhodil rukama.
,,Vaše přítelkyně..“ ozval se doktor, který stál u postele. ,,Probouzí se.“

prvníí díl!! co na něj říkáte?! budu pokračovat v normálním číslování, takže aby vás to nemátlo :)) taky se omlouvám těm, kteří si přáli, abych napsala, jak jí odvezli do nemocnice a bla...prostě to je takhle :DD 

LOVE YOU!!!!

Tutoring by love 2Where stories live. Discover now