Jsem opravdu citlivý člověk. Špatná známka, smutný příběh a další věci, mě dokážou okamžitě rozbrečet. Někteří mi moje smutné pocity podporují, ale většinou, když jsem v mém oblíbeném kolektivu, tak jsem až moc otevřená. I to je někdy mínus.
Poznala jsem nového vážně super kamaráda. Lépe, než : hele to je on. Jsme se poznali až tento týden. Možná si teď říkáte: on se jí líbí. Ale ne. Mimo chat jsem se s ním bavila zatím jen jednou. A to stylu takového, že když jsme měli sbor, tak jsem byla na chodbě. Pozdravila mě nějaká holka, ale tak, jako kdyby jsme byly jedny z nejlepších kamarádek. Ja jsem ale netušila, kdo to je. Chtěla jsem vejít do učebny, ale hlavou mi stále vrtalo, kdo to vlastně byl. Jelikož jsou do učebny dveře dvojité a mezi nimi je asi cca třičtvrtě metru místo. Zastavila jsem se a vešla do volného místa mezi dveřmi. Asi minutu, nebo dvě jsem přemýšlela, kdo to mohl být. Ale poté se otevřely dveře z učebny. Byl to on. Musela jsem se tvářit, jako největší magor, obzvlášť, když jsem stála takhle mezi dveřmi, protože se na mne podíval tázavým pohledem. V tu chvíli jsem si připadala jak ve filmu, měla bych začít brečet, nebo tak. Ale pak mi došlo, že jsem v reálném životě. Podívala jsem se na něj a jediné, co jsem ze sebe vyhrkla bylo: ,, v pohodě" . Potom, co odešel mi došlo, že to bylo to nejhorší, co jsem mohla říct.
Když sbor začal a všichni začali zpívat, málokdy jsem na něj střelila pohled. Já ani moje kamarádka Terka jsme neměly noty na jednu z nových písniček, tak jsem zašla za sbormistrem-fajn člověk-, který mi ty noty hned dal. Když jsem se vracela na své místo. Oslovil mě. Pravděpodobně nevěděl, jak se jmenuji, ale přiznávám, že mě zaskočilo, když mě oslovil:,, Hej ty, co to čteš? " wow, někdo se mě ptá na knížky! Hned jsem odpověděla, že Harryho Pottera. Holka, kterou vážně nemám ráda se jen tak pousmála. My prohodili pár slov a já cítila, že jsem zrudla- opakuji, ne nelíbí se mi. Sedla jsem si na místo a o přestávce si všimla, že fantasticky kreslí. Kreslil Anime. Když pauza skončila, zaregistrovala jsem už jen jeho láhev. Párkrát se na mě podíval a já na něj, ale okamžitě následovaly tupé poznámky 'tamté' holky. Pro ni je cokoli, co já řeknu, jako by to řekl někaký strom, akorát by se smála, že ten strom umí mluvit, nebo co to zase řekl - neurážim stromy. Myslela jsem si, že on bude stejný, ale není. Psali jsme si, ale když mi napsal, že se nejspíš bude v létě stěhovat. I přes to, že ho znám chvíli, byl to moment, kdy mi stekla slza po tváři. Konečně kamarád a on má odjed na vždy.
