Jedna věc, která je u většiny lidí normální. Bojím se psů. Možná to bude tím, že na mě jako na malou holčičku, když jsme byli na návštěvě, jeden pes vyběhl. Strašně štěkal a vrčel a šel jen proti mě. Seděli jsme na gauči a já díky tomuhle psovi skoro seděla tátovi za krkem, aby na mě nemohl. Nebo to může být tím, jak mi každý vypráví, jak ho pes pokousal a nebo, jak jejich pes někoho pokousal. Psi jsou sice někteří roztomilí, ale já bych asi musela mít vlastního pejska, abych se jich nebála.
Dneska jsem šla domů z autobusu a když už jsem byla skoro doma zastavila jsem se. U našeho domu stál pes - větší plemeno, ve psech se nevyznám - já se lekla a vzala do ruky mobil, zastavila a dívala se na psa, jako kdyby se nic nedělo. Za chvilku se ze zatáčky vynořil pán s kočárkem, usoudila jsem, že patří k sobě. A taky že jo, pán na psa zavolal a mě se ulevilo a tak jsem se proti nim nejistě rozešla s myšlenkou, že stejně budu jednou muset projít. Když jsem ušla tak deset metrů, tak se ke mě pes stále přibližoval. Došel až ke mě a já zůstala stát. Pán šel dál, jako kdyby mu ten pes nepatřil, normálně mě lidi uklidňují, ať se nebojím, ale tenhle pán vypadal, jako by jen čekal na to, až mě pes kousne. Nevěděla jsem co mám dělat a tak jsem tam jen nervozně stála dívajíc se střídavě na psa a na pána. V tu chvíli se stalo něco, co mi zrovna odvahu nedodalo. Pes mi čuchal k ruce a začal vrčet. A já jen doufala, že mě nekousne. Upřela jsem oči na pána s prosbou ať psa zavolá v myšlenkách, moje oči doslova říkaly prosím, ale pán se otočil a šel dál. Zkusila jsem teda udělat jeden krok, v tu chvíli se mi ulevilo. Pes se taky otočil a šel po boku pánovi. Ještě jsem se ohlédla, jestli se pes nevrací, ale oči mi zůstali na pánovi. Také se ohlédl, ale mračil se, jako kdybych byla jídlo, které uteklo psovi z misky. Naštěstí pak zmizeli za strom a já jsem už v klidu, jen se špatnými myšlenkami, došla domů.
