Stála jsem před bílou bránou. Jen dva krůčky, říkala jsem si, a budu žít úplně jiný život než doposud. Nastoupila jsem na uměleckou školu Rosas et Spinae ( Růže a Trny). Název školy mě zaujal.Daleko víc ale samo umění. Život je podle mě jedno velké dílo. Některé chyby budou vidět už navždy, stejně jako povedené tahy. Možná nám někdy nedávají všechny tahy smysl, ale jednou, až bude dílo hotové a úplné, pochopíme, proč jsme museli přidávat barvy právě tam, a proč jinde zase být nemohly. To dílo totiž bude tvořit nás, i s našimi neúspěchy, protože právě ty tvoří naši osobnost.
„Budeš tu stát ještě dlouho?" usmála se na mě blonďatá dívka a vytrhla mě tím z dosti filosofických myšlenek.
„Jsi tu nová? Já jsem Rachel Clarková. Klidně ti tu budu dělat bodyguarda, jestli chceš," pokračovala a já se musela usmát. Byla výškově nižší a celkově působila drobně.
„Jsem Rebekah a tvou nabídku přijímám." Rachel se zasmála a popostrčila mě dovnitř. Musela jsem uznat, že areál byl obrovksý. Cestička ke škole byla lemovaná stromy. Sem tam stála socha nějakého významného umělce a v dálce se třpytilo jezírko.
„Krása,viď?" dloubla do mě Rachel a já přikývla. Pokračovaly jsme až ke kamenné budově. Chodby uvnitř byly bílé a plné obrazů studentů.
„To je ředitelka Hillová," pošeptala mi Rachel a ukázala na ženu v červeném kostýmku. Jakmile nás zpozorovala, zamířila přímo k nám. Pozdravily jsme ji.
„Vítejte na škole, slečno Floresová. Na začátek vám sdělím pouze základní informace. V pololetí a na konci roku pořádá naše škola benefiční večírky, na které přispíváte vlastními výtvory. Naši hudebníci tam i vystupují. Jak již víte, budova vedle patří hudebním oborům. Je to součást vašeho hodnocení,proto ani nepřemýšlejte nad tím, že byste se benefice neúčastnila. Rozumíte mi?"
„Jistě,"souhlasila jsem.
„Dobře.Jsem ráda, že jste se tak rychle seznámila, aspoň nebude provádění po škole na mně. Ujmete se toho, slečno Clarková,mám pravdu?" ředitelka Hillová se usmála, když Rachel souhlasila, a s přáním hezkého dne zmizela ve své kanceláři.
Zatímco jsem si zabydlovala svoji skříňku, Rachel mi vyprávěla o profesorech.
„Na jaké zaměření tu jsi?" zeptala se mě, když jsem skříňku zamykala.
„Na co mě tipuješ?"
„No hudba a tanec to nebude. Nezlob se, ale tvé pohyby při zavírání skříňky nebyly moc ladné," zasmála se a já se k ní přidala.
„Takže jsi malířka?"
„Jo,"usmála jsem se a Rachel se rozzářila: „Já taky, to je úžasný!"Celou školou se najednou rozezněl zvonek. Rachel mě popadla za paži: „Nesmíme přijít pozdě!"
První dvě hodiny byly dějiny umění, které vedl starší pán. Jak jsem zjistila, některé hodiny máme společné i se studenty z jiných zaměření. Takže ku příkladu na hodině matematiky byl k mé smůle celý můj ročník. Matematikář v šedé košili postavil na stůl svůj kufřík a všechny nás přejel pohledem. Očima zůstal u mě: „Rebeko Floresová, pojďte sem, prosím." Naprázdno jsem polkla a postavila se před celou třídu.
„Rád bych si vyzkoušel vaše matematické dovednosti," vysvětlil mi a mě se zatmělo před očima. Vytáhl si zelený notes s propiskou a chvíli v něm listoval.
„Tak,bude to lehké. Zkusíme třeba funkce. Vezměte si křídu, prosím,"vyzval mě a já poslechla.
„Máme y se rovná 14+2/8x, a za x dosadíme 2,kolik bude y?"
