Seběhlo se to tak rychle. Asi za to mohla nemoc Samanthy, kdy jsem si uvědomila, že jsem sobec. Pořád jsem ji chtěla mít po boku a neuvědomovala jsem si, že jí tak nenechávám žít vlastní život. Proto jsem Robertovi řekla ano. A najednou jsem byla posledním dnem svobodná.
Cítila jsem uvnitř sebe prázdnotu. Jako by se mříže mého vězení ještě více stáhly k sobě a nedávaly mi tak prostor k dýchání.
„Rebeko,všude vás hledám," řekla Samantha a přišla za mnou až k oknu. Nejistě se rozhlédla po salonku: „Nesmíte se vdát za markýze."
„Samantho,když mi neřeknete důvod, proč bych neměla, můžu Robertovi věřit."
„Nerozumíte tomu. Chce se mě zbavit..."
„Abyste žila svůj život a ne můj. Vždyť to neznamená, že už se nikdy neuvidíme." Samantha si povzdechla. Její výraz byl zoufalý:„Lidem odtud nesmíte věřit." Všimla jsem si, že u stolu stojí sir Cameron. Samantha se otočila k němu. Chvíli si hleděli do oči.
„Varuji vás, Camerone. Bez boje se nevzdám." S těmi slovy Samantha odešla. Cameron na chvíli zatnul čelisti. Pak pohlédl na mě a jeho výraz povolil. Roberta bych se na to nikdy nezeptala, ale Cameronovi jsem věřila víc: „Proč bych vám neměla věřit?"
„Důvěra,Rebeko, to je něco, čemu jsem doposud neporozumněl."
„Jak to myslíte?"
„Můžete věřit někomu, komu byste neměli a stejně tak nemusíte věřit tomu, kdo si to zaslouží." Cameron vypadal jinak. Zajímalo mě,proč ho trápí zrovna důvěra.
„Moje tetička Izabel vždycky říkala toto: Buď vždy dobrá, ale ne naivní. Nepokládej lidi ve svém životě za samozřejmost. Důvěra se buduje léta, ale trvá jen okamžik, než se zničí. Nezapomeň,že tvou povinností je lidi chránit a ne jim panovat. Ale nikdy se nenech ovládat lidmi, kteří ti ublížili a událostmi, které se ti staly." Cameron se mi zahleděl do očí: „A vy slovům Izabel věříte?"
„Ano,"odpověděla jsem.
„Děkuji,"řekl a postavil se vedle mě. Vypadalo to, že svádí vnitřní bitvu sám se sebou. Chtěla jsem ho utěšit. Dotkla jsem se jeho paže a on zavřel oči. Pak se otočil čelem ke mně: „A co je láska? Co si myslíte o ní?" Překvapeně jsem se nadechla. Ale nechtěla jsem tu zvláštní chvíli pokazit.
„Láska je chvíle, kdy je štěstí toho druhého na prvním místě. Je to chvíle, kdy se bezdůvodně usmíváme. Jsme nejvíce zranitelní a zároveň silní. Jako bychom mohli létat a sledovat slunce, ale zároveň se ho báli dotknout, protože je tak neobyčejné...Láska vám dá pomyslná křídla, se kterými můžete vyletět nad všechno špatné a dotknout se hvězd, které symbolizují naši naději, že pokud je ta láska opravdová, křídla nás udrží."Samu sebe jsem překvapila tím, co jsem řekla.
„Taková je cesta ke hvězdám..." shrnul to Cameron a ponořil se do sebe.
„Taková je cesta ke hvězdám," přitakala jsem zamyšleně.
„Je mi to líto..." zašeptal nakonec.
„Co je vám líto?" Jemně jsem se dotkla i jeho tváře. Uchopil mou dlaň tou svou. Ale v tom se ozvala ozvěna kroků a do salonku vstoupila služebná: „Jeho Excelence Robert vás očekává,slečno." Všimla jsem si, že Cameron ztuhl. Pustil mě a o krok odstoupil. Naprázdno jsem polkla. Ještě jednou jsem na něj pohlédla, ale díval se jiným směrem. Sklopila jsem pohled a následovala služebnou až před Robertovu komnatu. Otevřela jsem dveře a vstoupila.
