Mysli, Rebeko! Samozřejmě to bylo jednoduché a běžně bych to vypočítala, ale právě teď na mě zírala celá třída. Je to přesně ta chvíle,kdy byste zapomněli i vlastní jméno. Neuvědomila jsem si, že na tabuli píšu číslo 2. Protože 14+2 je 16 a 16 děleno 8 je přece 2. Pohlédla jsem na profesora, který zrovna něco lovil ze svého kufírku. Ohlédla jsem se proto na třídu. Prohlížel jsem si tváře studentů a čekala na to, až se začnou smát, když jsem si všimla chlapce s hnědými vlasy. Zdvihl palec, což mě utvrdilov tom, že si nejspíš vedu dobře.
„Kolik je 8x2, Rebeko?" zeptal se profesor podrážděně.
„Šestnáct,"odpověděla jsem tiše.
„Ano. A šestnáct děleno šestnácti je dva?"
„Ne..."Profesor si mě změřil pohledem. Dal mi pak ještě příklad ze statistiky,který jsem naštěstí dokázala i vypočítat. Proto jsem si oddechla, když zazvonilo a já s Rachel jsme vyrazily na oběd. Byl výběr ze dvou jídel. Nandala jsem si rizoto a posadila se ke stolu úplně vzadu. Byla jsem ráda, když se ke mně posadila i Rachel.
„To byla podpásovka, co?" připomněla Rachel hodinu matematiky a já se zasmála: „Díky za pomoc."
„Chtěla jsem," bránila se.
„To je moje místo, dámy," řekl mladík s čokoládovou pletí a posadil se vedle Rachel.
„Tak to máš asi smůlu, Bene," usmála se Rachel a mrkla na mě:„Beko, to je ten nejmíň talentovaný tanečník Ben. Bene, to je moje budoucí nejlepší kamarádka Beka." Zasmála jsem se a Ben ke mně natáhl ruku: „Ona hrozně kecá. Na plese se mnou protancovala celou noc." Všimla jsem si, jak Rachel rudne.
„Co tě vůbec přivádí k nám?" zeptal se Ben.
„Umění přece! A taky jsem se přestěhovala..."
„Umění!"přidal se Ben: „Vždycky mě zajímalo, kterej obor vystihuje ty trny..."
„No to je snad jasný, Beníku. My jsme růže," zakřenila se Rachel.
Uslyšela jsem smích a pohlédla na mladíka, který mi pomohl při matematice. Až teď mi došlo, že mi prsty naznačoval jedničku...
„Kdo je to?"
„Myslíš toho? To je Cameron Blake. Přestoupil k nám ze sportovky," vysvětlila mi Rachel. Při vyslovení jeho jména jsem se zachvěla.Rozbolela mě hlava a já uviděla v hlavě obraz. Nějaký muž se dotýkal mé ruky a vyslovoval přitom Cameronovo jméno.
Promnula jsem si oči a několikrát zamrkala, abych se toho podivného obrazu zbavila. Poté jsem znovu pohlédla na Camerona. Posadil se k nějaké blonďaté dívce.
Hned po obědě jsem měla konečně svoji oblíbenou malbu. Překvapilomě, že je tu i Cameron. Seděl v lavici hned u okna sám. Asi si všiml mého pohledu a podíval se mým směrem. V první chvíli bych přísahala, že mu zajiskřilo v očích. Ani jsem si neuvědomila, že mířím k němu.
„Ahoj,"usmála jsem se na něj. Než stačil odpovědět, do třídy vstoupila dáma v batikované sukni s šátkem přes ramena.Neposedné kudrliny jí tančily kolem hlavy. Měla plnou náruč dřevěných desek a papírů, které jí ale popadaly. Se smíchem se pro ně sehnula.
„To je slečna Sue," naklonil se ke mně Cameron: „Má svůj svět,ale upřímně, mám ji rád." Hned na to vstal a pomohl jí s několika dalšími studenty vše sesbírat. Slečna Sue poté před každého položila dřevěnou desku, papír a uhel.
„Vaším dnešním úkolem bude namalovat portrét vašeho souseda," řekla a sama se dala do malování. Nejistě jsem vzala do ruky uhel a pohlédla na Camerona. Opřeli jsme o sebe své dřevěné desky, přilepili k nim naše papíry, a mohli jsme kreslit. Já se však nemohla soustředit. Zkoumala jsem každičký detail Cameronova obličeje. Měl krásné zelené oči, které mi byly zvláštním způsobem povědomé. Na tváři mu pohrával lehký úsměv. Ale za celou tu dobu, co maloval, se ani jednou nepodíval na mě.
„Měla bys začít, nebo to nestihneš," poradil mi.
„Nápodobně."
„Jak to myslíš? Vždyť já už jsem v půlce," řekl s hravým úsměvem.
„To nejde. Ani jednou ses na mě nepodíval," bránila jsem se, což mu úsměv na tváři ještě rozšířilo. Nechala jsem to být a začala kreslit. Vzpomněla jsem si na ten zvláštní okamžik v jídelně, kdy jsem měla pocit, že už se mi Cameron někdy představoval, a přestala se tak soustředit na to, co kreslím.Když nás slečna Sue zastavila, vyděsila jsem se tím, co jsem na svém papíře viděla. Cameronovu tvář tam zahaloval stín a v jeho očích se odrážel odraz dívky zasažené šípem.
„Udělala jsi mi schválně velký nos, že mi to nechceš ukázat?" zeptal se Cameron a naklonil se ke mně. Cítila jsem, jak ztuhl.
„Camerone,omlouvám se, nevím jak..." Cameron vzal můj papír, zmačkal ho a opustil třídu. Mrzelo mě, že se naštval. Ještě víc jsem ale byla vyděšená z toho, co jsem namalovala. Pohlédla jsem na jeho kresbu, kterou tu zanechal, a zalapala jsem po dechu. Byla jsem to opravdu já. Usmívala jsem se tak šťastně, jak to u mě téměř nikdo neviděl. Odlepila jsem papír, přehnula ho a vložila si ho do tašky. Jak mohl nakreslit něco tak živého, aniž by se na mě podíval?
Slibuji, že to bude zajímavější...začátky jsou těžké ;) Budu ráda za ohlasy.
Vaše radost je i moje radost!
Vaše Alaine :)
