Obloha slunečná nad Zemí dýše,
pláče nad lidmi, co tkají si skrýše.
Zná jejich zločiny, zná jejich viny,
mluvím o tom, jak bych byl někdo jiný.
Však lidé stejné hříchy stále mají,
chtějí splnit sny, které se jim zdají.
Mají vládu nad Světem, bezmeznou moc,
ty jim však vždy zmizí, když odchází noc.
Chtějí jich dosáhnout i mimo své sny,
těmto plánům obětují celé dny.
Poctivý člověk se nejednou leká,
má strach ze smrti, tak jen klobouk smeká.
A tak to v našem Světě dlouho chodí,
pán děvče nevinné domů si vodí,
vládnou nám mocní, copak zmůžou chudí?
Ti se jen za noci potají schází,
plánují odboj, ve dne se pak plazí
před těmi, kteří jsou prachsprostí vrazi.
ČTEŠ
Bona fide
PoetryBáseň je pro mne něco nevysvětlitelného. Nikdy nebudu schopna říct, jak moc dobře se cítím, když ji napíšu. Když se v mysli dotknu nádherného světa fantazie a přenesu ho na papír. Když zaplním prázdné řádky verši. Jen se děsím toho, co se stane...
