Síla hladu

4. kapitola - Pohřešovaná

Marina seděle v práci za stolem plným hordou papírů. Položila si hlavu na stůl. Byla unavená a opět neměla o čem psát. Povzdychla si a prstem malovala na stůl různé obrazce. Poté si povzdychla. Narovnala se a přemýšlela. To bylo asi jediné, co jí drželo od spánku. Od doby, co jí po srážce s autem pustili domů z nemocnice, bála se sama chodit po městě. Malý chlapec jí pronásledoval na každém kroku, v každé části i sebemenšího stínu. Když zavřela oči, viděla před sebou kosti s kousky masa. Nikomu to neřekla, ale ani se k tomu nechystala. Nejspíš by si o ní pomysleli, že je blázen. Sama Marina si myslela, že chlapec byl tak trošku výplod jejího mozku a tak vedlejší reakce na Rosemary.

Protáhla si ruce a omylem shodila několik papírů ze stolu. Naštvaně zamručela a zohnula se pro ně. Chtěla je dát na své místo na stole, všimla si však že spadnuté papíry odhalily magnetofon. Polknula a pustila ho. Opřela si bradu o dlaně a koukala na točící se magnetofon a poslouchala rozhovor, který s Rosemary ten večer dělala. 

,,Rosemary Shaffey ..... udělala rozhovor ...trochu rozvést, Rose? ... prokletém městě ...omráčí nebo rovnou zabijí ... ty zrůdy..."  ozývaly se 2 různé hlasy z magnetofonu. Marina po chvilce vystartovala rukou a vypnula ho. Zakryla ho znovu papíry a oddechla si. Položila si znovu hlavu na stůl.

Ozval se zavrzání podlahy. Marina pomalu zvedla hlavu. Ozvalo se to znova. Marina přivřela oči. Nevzala si Spencer náhodou dovolenou? Zavrzání se ozvalo napotřetí, tentokrát těsně před Marininou kanceláří. Marina se postavila. Sezula si podpatky a pomalu došla ke dveřím. Pod jejími kroky podlaha taktéž vrzala. Zastavila se a slyšela hluboké dýchání ... spíše funění za dveřmi. Opatrně přiložila ucho ke dveřím a poslouchala. Najednou nastalo ticho. Hrobové ticho. Funění ustalo. Marina se snažila zadržet svůj zrychlený dech. Ustoupila trochu od dveří. Pokla a vydala se k oknu.

Venku už se pomalu stmívalo, ale tma ještě nebyla. Marina se otočila a nazula si boty. Vzala si kabát a došla ke dveřím. Nadechla se a otevřela dveře. Přeběhla místnost až ke schodům a sprintem zdolala i schody. Vběhla do informací a rozhlédla se. Zdálo se, že nikde nic. Vyšla urychleně z budovy a otočila se. Byla zadýchaná. Podívala se do okna své kanceláře. Byla tam silueta. Marina se zarazila a vydechla. Ano, v okně někdo stál. Neviděla ani obličej, ani jestli je to muž nebo žena, ale stačila jí ta silueta. Byla vyděšená a utíkala, co jí nohy stačili pryč. 

***

Když seděla po dlouhé uběhnuté cestě doma v teple svého oblíbeného křesla, tupě zírala před sebe. Byla vnitřně vystrašená, ale věděla že nesmí propadnout do těch myšlenek, kdy si bude pořád myslet, že jí někdo sleduje. Přece se z ní nestane nějaký vystrašený blázen! Přisunula si nohy k bradě a stále tupě koukala. Nohy si objala rukami. Uvažovala, že možná ještě zajde do nemocnice, aby jí tu hlavu po té autonehodě pořádně zkontrolovali.

,,Marino?" ozval se starý hlas ode dveří. Marina se podívala na paní Coltonovou. Paní Coltonová byla stará paní, která znala Marinu skoro od narození. Když Marinu pustili z dětského domova, dovolila jí zde bydlet pod podmínkou, že jí Marina bude pomáhat s údržbou domu, zahrady a hospodařením. Stala se z ní taková nevlastní vnučka. 

,,Děje se něco?" zeptala se jí Marina. Stařenka zakroutila hlavou a vešla do jejího pokoje i s tácem plným koláčků. Položila je před Marinu.

,,Měla bys něco sníst, poslední dobou jsi nějaká zamklá a odtažitá. O tom, jak málo jíš nemluvně. Jsi kost a kůže, drahá!" namítala stařenka a koukala starostlivě na Marinu. Marina se od srdce zasmála, byla ráda, že má někdo o ní takovou starost.

,,Děkuji, paní Coltonová." usmála se na ní a stařenka jí pohladila po hlavě a opustila její pokoj. 

Marina si povzdychla. Podívala se na koláčky. Pravda byla, že hlad trochu měla. Vzala hned několik koláčků a hned se do nich zakousla. Chutnaly po jahodách. Marina se rozplývala na té chuti a najednou si uvědomila, že už žádný nezbyl, zakroutila nad sebou hlavou a položila tác na stůl. Zvedla se z křesla a přešla k posteli. Lehla si na ní a stočila se do klubíčka. Zhasnula lampičku a mžourala očima do tmy. Po chvíli jí víčka začali těžknout a Marina usnula.