Fighter

To zahřeje u srdíčka

Rok 1998
17. Října

"Jak že nemáš prachy?! Na něčem jsme se snad domluvili ne?!" zařval a strčil do mě. Já pomalu padal k zemi, krčil jsem se a snažil si zakrýt hlavu. "Slibuju že je donesu příště! Jen potřebuju víc času!" okřikl jsem ho. "To si říkal i minule!" Kopl do mě, svalil jsem se na bok. V tu chvíli přišla další gorila s baseballovou pálkou. Napřáhla se a vší silou mě s ní bouchla do žeber. Ta bolest se nedala popsat, cítil jsem křupnutí svých kostí a každý nádech mě bolel. Snažil jsem se přemýšlet nad něčím veselým, třeba jak s Ivonkou skáču na louce, rozhoupávám jí na houpačce, nebo že jen v klidu popíjíme červené víno. Ono by to vyšlo na stejně, kdybych se zasmál s plnou pusou vína, vyplivnu červenou tekutinu, teď to nebylo nic jiného. V tu chvíli jsem si říkal, že mě mohli rovnou zastřelit, měl bych to za sebou. "Při-.. přinesu.. je příště.." Plnou hubou krve jsem ze sebe vykašlal. Obě dvě gorily se jen zasmáli. "To známe, co Jeffe?" jedna gorila řekla té, co má pálku. Ta jen kývla, napřáhla se s pálkou a vší silou mě s ní bouchla do kolene. Ucítil jsem jak mi kloub vypadl ze svého místa. Kdybych teď  s tou nohou pohl, což jsem fakt nechtěl dělat, bylo by to jako špagátek. Začali mi stékat slzy po tváři, potichu jsem si volal maminku, chtěl jsem pryč. "Teď už si to budeš pamatovat. Prachy pan Moan dostane příští týden, jinak si tě najdeme a dokončíme to." .. v tu chvíli jsem si stejně nic jinýho nepřál. "Jdi.. d-.. do haj.. hajzlu!" okřikl jsem jednu gorilu. Ta se napřáhla nohou a kopla mě do hlavy. Všechno se mi rozmazalo, uslyšel jsem zvonění v uších a pak všechno jen zčernalo. Probudil jsem se až na lůžku. 

19. Října

Ucítil jsem teplo, všude bylo bílo, měl jsem chuť se usmát z toho, jak mi bylo dobře. Nemohl jsem se hnout, zdálo se mi že peřina kterou jsem měl na sobě vážila tak tunu. Prostě jsem tam jen tak ležel a promítal si v hlavě, co se mi stalo. Měl jsem hroznou žízeň, napravo ode mě byl malý stoleček, na něm ležel ovladač a sklenice - prázdná. Kdybych se necítil tak oslaben, zavolal bych si sestřičku, ale stěží jsem dokázal zvednout ruku. Ležel jsem tam, odhaduju tak hodinu, ale nikde nebyly hodiny, možná se mýlím a přišla jedna mladá a hezká zrzavá sestřička. Usmála se na mě. "Pane Eller, je dobře že jste vzhůru. Už jsme se báli že po tom kopanci do hlavy se neproberete, byla to fakt rána." Napřáhla se na mojí hlavu a pohladila mě. Ucítil jsem obvaz který jsem měl obvázaný na hlavě. Najednou jsem začal cítit bolest. Dřív jsem jí nevnímal, až když se mě dotkla. Zasýpal jsem bolestí. Sestřička se jenom usmála a pokračovala mi dělat něco  obvazem. "Tak jste chlap ne? To vydržíte, když vám po tom napadení přežilo tělo." pověděla s klidem. "Jo to  mi povídejte.." dostal jsem ze sebe. Až mi sestřička přestala dělat něco s obvazem zapsala si něco do notýsku a ten si potom položila na stůl. "Je tady něco co bych pro vás mohla udělat?" Jo udělat.. v tu chvíli bych od ní chtěl věcí udělat. "Pití.." Ukázal jsem na prázdnou skleničku. "Jo jistě, hned jsem tady." Odběhla a za pár minut se vrátila s konvicí a čajem. Ten mi nalila do skleničky. "Mám obavy že pár dní.. přesněji tak osm měsíců.. se nepostavíte na své nohy pane Eller. Máte fakt ošklivě poškozený koleno. Máte ho křuplé tak na osmkrát a je úplně pryč z pantu." pověděla mi svým sametovým hláskem. Otočil jsem hlavu na druhý bok. Uvědomil jsem si že za týden mám dát panu Moanovi jeho peníze.. ale vlastně mi to může být jedno. Teď jsem tady a oni na mě nemůžou. Nebo snad jo? "Ti chlapi co mě dojebali.. co je s nima?" zeptal jsem se s bolestmi. Každý nádech a výdech mě bolel. "Policie se o to postará, ostatně dnes by měla přijít se vás na ně zeptat. Policisté tu byli už včera ale vy jste se nehl ani vrbou." pokrčila rameny. "No já mám i jiné pacienty, kteří jsou na tom hůř než vy, takže já za nimi skočím, kdyby něco tak stačí zavolat. Pokud to zvládnete.. chlape." Svůdně na mě mrkla a odběhla pryč. Ta její minisukně mě hrozně rajcovala. Otočil jsem hlavu na druhou stranu a usl s hlavou plných myšlenek.