Všichni máme strážného anděla.Možná několik andělů,ale nevidíme je.Já za své anděly považuji rodiče,sestru,Daisy,Sebastiana a mou kamarádku už od děctví-Natali.
Kdyby nebyli oni,nebyla bych já.Jsou to kus ze mě.Každý už má nějaké své místo ve mě samotné a když se na chvíli ztratí,cítím se prázdná.Proto byli pro mě těžké časy v nemocnici.Jezdila jsem do Brna,protože v Uherském Hradišti mi řekli,že jsem simulant.To rodiče dost naštvalo a tak už od té doby jezdím jenom do Brna.
Brno je od našeho okresního města cca hodinu,takže za mnou rodiče jezdili 2x maximálně 3x týdně.Pro mě to bylo dost málo.Umíte si představit,že skoro měsíc ležíte na posteli,v televizi mají tři programy,na záchod si musíte volat zvonečkem a to dojdou až po půl hodině,kdy zazvoním a máte v sobě napychané všelijaké jehly,trubičky,kamerky,injekce,infuze a co á vím co ještě..
Ano,vím,že spousta 'puberťáků' by se mnou měnila..'Vždyť celou dobu jenom ležíš v posteli,nic nemusíš dělat,uplná pohoda lahoda ne?'Ale takhle to vůbec není.Zatím vždycky,co jsem byla v nemocnici jsem měla infuzi(kapačky)a jeli mi jak přes den,tak přes noc.Nemohla jsem nikam chodit.Dokonce jsem i v posteli obědvala.Zkrátka člověk by umřel nudou.Celý den jsem čekala,až mi zazvoní telefon a budu si moct s někým popovídat,s někým koho znám,kdo ví jak se cítím.Jenže pak mě to přestalo bavit.Nechtěla jsem si povídat jenom přes telefon,chtěla jsem si s něma zahrát karty,dělat na ně obličeje,dělat s něma krávovinky.
Všichni z nemocnice viděli jak mi prospívá,když za mnou někdo dojel.Vypadala jsem jako troska.Bledá.Sotva jsem chodila.Kruhy pod očima.Jedla jsem míň než batole.Ale pokaždé,když mi maminka volala,že parkují,rozzářili se mi oči.Byla jsem šťastná.
