Houba

Procházela jsem lesem. Pod nohama mi úpěnlivě křupaly větvičky. Nevěnovala jsem tomu sebemenší pozornost a s proutěným košíkem v ruce nemilosrdně pokračovala kupředu.

Mé ostříží oči kroužily kolem, vyhledávajíce kýžené kloboučky lesních hub. V nedalekém křovinatém porostu právě jeden takový upoutal moji pozornost. Vrhla jsem se po něm. S vítězoslavným úsměvem byl hříbek očištěn, a následně putoval mezi své příbuzné do proutěné cely. A genocida hub pokračovala dále.

Košíček se mi plnil ucházející rychlostí. Jedna malá zastávka v borůvčí a byl čas na velké houbové finále. Míjela jsem jeden strom za druhým a pátrala po hříbkovém šampionovi, který by hrdě zakončil můj dnešní sběr. A v tom jsem ho uviděla.

Vyrůstal na mechové podušce. Kolem něj nebylo ani smítko, snad že se všechen nepořádek uklidil do uctivé vzdálenosti před tímto majestátním hřibem. Pyšně se čněl do výše na své mohutné nafialovělé noze a honosil se královsky modrým kloboukem s oranžovými puntíky, ze kterého jako by vystupovala bledavá světélkující záře.

Byla jsem ohromena. Hřib nad hřiby. Rozhodla jsem se, že z něj učiním zlatý hřeb své večerní praženice. V posvátné úctě jsem se co nejlehčeji dosedla na mechový kobereček a jen se několika prsty, plna očekávání neočekávaného, jemně dotkla svítivého klobouku. Na mých prstech ulpěla vábivá vůně smažených hranolek. Nebylo zbytí. Vytáhla jsem svůj zavírací nožík a popravila krále.

Zvolila jsem mu nový trůn na vrcholu hromady v košíku. Počkala jsem, až se pohodlně uvelebí, a v šerém světle večera se vydala směr domov. Ach, sladký, sladký domov. S rodiči odjetými na přeslazený víkend k oslavě výročí. Co může být lepší? Kromě jednorožce, samozřejmě. Nic se nemůže rovnat jednorožci. Já ho chci. Fňuk.

Po poměrně panické chvilce při hledání klíčů jsem s úlevným vydechnutím otevřela dveře a vklouzla dovnitř. Košík spočinul na kuchyňské lince, zatímco jsem se soukala do své zástěry s nápisem „Na vlastní nebezpečí". Mé nešťastné bříško se hlasitým kručením dožadovalo krmě, proto jsem se rychle pustila do výroby něčeho, co se dá považovat za praženici. Jídlo, které je na mé dovednostní příčce na druhém místě. Hned za čajem.

Houbičky jsem očistila, nakrájela. Při čištění svého houbového krále jsem si dala obzvláště záležet. Na sporák jsem potom postavila hrnec, do nějž jsem naházela všechny potraviny běžné pro praženici. Hříbky, mrkev, tvarůžky, pistáciovou zmrzlinu. Však to znáte. Předem připraveným hasicím přístrojem jsem zahnala počínající katastrofu a večeři úspěšně dodělala.

Na talíři to vypadalo skvěle, radioaktivní svítící kousky modré houby tomu dodávaly šmrnc. S chutí jsem slupla celou porci. A protože, jak už jsem říkala, nebyli naši doma, rozhodla jsem se být rebel a jít spát brzy. Vyčistila jsem si své žluté zoubky a oblékla modrou noční košilku s roztomilými medvídky v pyžamkách a s čepičkami. Kjůt. Vzápětí jsem hupsla do peřin, zababuškala se až po nos a počala své snažení chrupkat.

Nestihla jsem to.

Zaslechla jsem křik. A za okny viděla mihotavá světla. Znechuceně jsem si přetáhla peřinu přes hlavu a snažila se vše ignorovat. Neúspěšně. Křik byl čím dál silnější, až jsem uslyšela zabouchání na dveře. Můj filmy zkažený mozek okamžitě přišel s tisícem možných hororových scénářů. A taky jedním, který zahrnoval Santu.

Naštvaně jsem ze sebe skopala peřinu a za důkladných nadávek vstala. Dobelhala jsem se až do předsíně. Chtěla jsem otevřít dveře, které zatím vytrvale čelily hlasitým ranám. Když tu se ve mně ozval kousek zodpovědnosti ukrytý hodně, hódně, jakože fakt hódně hluboko, a já se rozhodla nejdřív čeknout nezvané hosty oknem. Tak jsem se k němu tak přibelhala, a pak mě málem kleplo.