Pocit viny

Vzpomínky

Ležím si tak v posteli a přemýšlím o tom co jsem včera udělala. Bylo to vůbec správné? Ano, určitě bylo.
,,Ne Mac! To teda nebylo!" zase ten otravný hlas. Už mi dost leze na nervy.
Haló, je mi 19, pubertou jsem si už prošla, takže žádné depky nemám a schizofrenik taky snad nejsem. Aspoň doufám.
Tak proč slyším ten hlas?
Musím pořád myslet na Jacka. Už si nejsem jistá tím, že to bylo správné. Vždyť můžu jít do vězení!
,, Hlavně se uklidni, už se stalo a do vězení tě nedostanou. Kdyžtak utečeš." Pravda. Utíkat umím. Prošla jsem tátovým výcvikem.
Kdyby býval neumřel, tak bych to dotáhla daleko a mohla se koukat na jeho pyšný výraz, když bych dostávala odznak. Potom by chodil po našem městě a chlubil se mnou.
Jako, když jsem se naučila jezdit na kole (mluvil o tom týden). A když jsem udělala první klik, byl tak pyšný, že mu malém ukápla slza. Potom už byl ale přísný. Nebylo jediného dne kdy bych necvičila.
*,, Mac, zlatíčko, já to s tebou myslím dobře." řekne překvapeně táta. Naštvaně odpovím: ,,Ne! Nemyslíš! Tati, já nejsem stroj! Nemůžu fungovat 24hodin denně! Chci se učit! Chci jít s kamarády ven! Chci mít svůj život! Chci cvičit, ale přiměřeně." Když to dořeknu, tak si otec sundá píšťalku z krku a promne si oči. Mám vyhráno. Konečně normální život.*
To jsem si ovšem jen myslela. Po měsíci jsme se vrátili do starých kolejí. A mně to kupodivu tak vyhovovalo. Nebavilo mě řešit holčičí problémy, nehty, vlasy a make-up. V mém zorném poli se nachází pouze gumička do vlasů a balzám na rty. Občas, když se vážně rozjedu, tak objevím i řasenku, ale to se děje jen zřídka.
,,Mac, potřebuješ se proběhnout. A to hned!" Můj hlas v hlavě má pravdu. Už mám slzy v očích. Popadnu svoje boty na běh, MP3 přehrávač a sluchátka.
Vyletím ze dveří jak nic a už si pouštím do uší Eda Sheerana.
***
Vracím se domů. Byla jsem venku asi hodinu. Celou dobu jsem běžela. Miluju pocit zadýchání. Alespoň vím, že jsem něco dělala. Doma nacházím telefon s celou řadou zmeškaných hovorů. Nemusím ani číst kdo mi volal, vím, že to byla máma. Kouknu na hodiny. Je šest odpoledne. Co asi tak může chtít??
,,No prosím tě Mackenzie, kde lítáš? Už se tě snažím alespoň hodinu dovolat! Že ty jsi zase běhala?! No radši mi to ani neříkej! Jsi stejná jako byl tvůj otec! Jsi tam?!"
Jasně, že tady jsem. Alespoň pozdravit mě mohla.
Proto si neodpustím jedovatý tón: ,,Ahoj maminko. Taky tě ráda slyším. Ano, krásně jsem se proběhla. Copak potřebuješ?"
I když nevidí můj obličej, tak jí dojde, že mě je úplně ukradený co chce.
,,Slečinko nebuď drzá! Jsem tvoje matka ať se ti to líbí nebo ne!"
Nelíbí se mi to, ale co už.
,,Chci, aby si dneska přišla k nám na večeři a potom půjdeme na ples. Mám pro tebe i partnera. Ten kluk je ochotný s tebou jít. Kupodivu vypadal i nadšeně, když jsem mu to řekla. Takže tě za dvě hodiny čekám u nás. A prosím tě, aby si to nesabotovala. Ten ples je důležitý pro Kate, takže předpokládám, že budeš hodná."
Samozřejmě, že budu. Kate je moje mladší sestra a je to jediné dobré stvoření, které vzešlo z mojí mámy. Pak jsem tady já a náš bratr Jessie. Ten je z nás nejstarší. A je to zmetek jak se patří. To kvůli němu se odehrál ten včerejšek...
,,Ano mami, přijdu." řeknu s výdechem, který jsem potřebovala k uklidnění.
,,Já si myslím. Takže přijď ve společenském," jak jinak, ,,budeme tě čekat. Ahoj." ,, Čau." Super, teď se ještě budu muset narvat do šatů.