Pocit viny

Den poté

Probouzím se s bolestí hlavy. Včera toho bylo moc, ale ničeho nelituju. Udělala jsem správou věc, každý na mém místě by to udělal nebo ne? Hlas v mé hlavě říká, že ne, ale já se ho snažím ignorovat. Už jsem s tím byla i u psychologa.
Podívám se na sebe do zrcadla a slyším ve své hlavě: ,,Mackenzie, udělala si správnou věc.", ale asi to není ten hlas, jelikož on říká vždycky pravdu. Tohle si jen namlouvám, spíš v to doufám. Dneska mám být v práci v osm a teď je...kouknu na budík. Sakra! 7:50! Tak to nemám šanci. Hlavně zachovat klid. Zuby, kafe, mobil, klíče a pryč. Zrovna dneska musím přijít pozdě! To snad ne! Kdybych tušila, že se včerejšek, tak protáhne...
*,, Mackenzie, prosím nedělej to. Udělám cokoliv řekneš. Byla to chyba, slibuju, že to už nikdy v životě neudělám." Jack netuší, že má smůlu. Zvedám ruku a...*
Nemysli na to! Bylo to včera, už je to minulost! Až se to Cody dozví, tak vím co mě čeká, ale stálo to za to. Vybíhám z domu a slyším za sebou zacvaknutí dveří. A v tu chvíli mi to dojde... klíče.
***
Když se konečně dostanu do práce, tak vidím Codyho, zářivě se na mě usmívá, takže to ještě neví. Oddychnu si, takže mám čas zmizet. Najednou se rozhodne jít ke mně. Trochu zpanikařím, co když se mě zeptá, co jsem dělala včera?
,, Prosimtě, uklidni se! Tvůj soukromý život je mu úplně jedno!", slyším říkat svůj vnitřní hlas a zase má pravdu. Nikdy jsem si nevšimla, jak je Cody pohledný. Je velmi vysoký, takže když s ním mluvím, musím hlavu hodně zaklánět, ale co si budeme namlouvat, s mými 160ti centimetry mi přijde každý vysoký. Vlasy má tmavé a vždy takové neupravené, je to velmi přitažlivé. Jeho oči jsou tmavě hnědé až černé a kolem nich má strašně dlouhé, nádherné řasy a když mrkne, tak se skoro dotýkají jeho lící. Jeho obličej je tak ostře řezaný, že to snad ani není možné. Na tváři se mu zase objevil oslňující úsměv a mě zamrazilo v zádech. Co to je? Když ke mně dojde vidím to raní strniště, které si neoholil.
,,Ahoj Mac!", řekne příliš nadšeně a mně se hned z jeho nadšení obrátí žaludek a proto řeknu: ,,Mac mi říkají jen přátelé."
Bez pozdravu, bez emocí... Jako bez duše. pomyslím si. Tohle mi jde, v odpuzování lidí jsem expert. Ovšem on nevypadá odpuzeně. Uchechtne se. Jeho to...pobavilo?? Jo, očividně jo, když slyším jak říká: ,,Mac ty jsi vtipná!" a usmívá se tak, že září na celou místnost.
,,Mimochodem, schání tě Backy.", oznámí a odejde.
Backy...moje šéfová. Jméno Backy je pro ní až moc sladký. Já osobně bych jí pojmenovala třeba Cruela nebo Brunhilda, ovšem i to je slabý. Takže tahle Cruela, je druhá nejhorší osoba v mém životě.
,,Od včerejška už první.", připomene mi můj vnitřní hlas. Zakážu si na včerejšek myslet a vyrázím k Brunhildině kanceláři.
***
Dnešek utíká rychle. Už je půl páté a já jdu za půl hodiny domů. Dneska jsem toho zvládla hodně. Ráno jsem si vyslechla plno výhrůžek a nadávek od Cruely a zbytek dne byla jako med. Vyřídila jsem plno papírování a telefonátů, i když vůbec nevím, jaké lidské problémy jsem řešila. Ještě deset minut. V tu chvíli zazvoní telefon.
Zvednu sluchátko a pronesu naučenou větu: ,,Dovolali jste se na úřad pro ochranu osobních problémů a stížností u telefonu Mackenzie Blacková, jak vám mohu pomoci?". Musela jsem vyřešit problémy s hypotékou.
Klik, klik, klik, odeslat a je hotovo. Jsem osvobozena, můžu jít!
Cestou k východu potkám Codyho. ,,Mac!, Už jdeš domů?, Ty se ale máš!, Tak ahoj!" Odpovím: ,,Ahoj Cody." Při pohledu na něj mě něco uvnitř bolí, ale nevím co. Je to takový pocit, že mu chci říct co jsem udělala, ale to nemůžu. Nikdy.
,,Můžeš Mackenzie."
*Naposledy jsem se Jackovi podívala do očí a vytáhla náboje...*