Je tma, prší, fouká vítr. Sedím na mostě, koukám z výšky na řeku, závidím jí, jak je volná. Svobodná. Ne jako já. Nedokážu se osvobodit od bludů a démonů, které mám v hlavě. Je se mnou něco špatně. Vedle sebe mám položenou lahev červeného vína, už je téměř prázdná a já jsem lehce omámená alkoholem. Nikde nikdo není, kdybych skočila, nikdo by mě neviděl. Nikdo by mě nezachránil. Tak proč to neudělám?
Poslouchám zvuk tekoucí vody a vnímám vůni deště. Vítr mi fouká dlouhé zrzavé vlasy do obličeje, déšť a slzy rozmazávají namalované oči. Je mi to jedno. Představuji si, jaké by bylo volným pádem letět dolů. Most je hodně vysoký, jak dlouho by asi trvalo, než bych byla dole? Kolik sekund života by mi zbývalo, kdybych se odrazila a skočila? A co by bylo potom?
Nevím. Vím jen to, že tentokrát to udělám. Sedávám na mostě téměř denně. Vždycky sbírám odvahu. A nakonec se vzdám. Neudělám to. Jsem slabá. Ale dnes jsem silnější. Zhoršuje se to. To, co se děje v mé hlavě. Neumím to popsat, jako bych byla prázdná a zároveň plná smutku, úzkosti, nenávisti, vzteku. Nevím, proč se tohle uvnitř mě děje, ale bylo to tak vždycky. Dřív se tímhle obdobím střídala období štěstí, dobré nálady nebo smíchu, teď už ne. Teď už jen prázdno a v tom prázdnu strašný vztek, smutek a nenávist.
Dopíjím zbytek vína a lahev hodím dolů do řeky. Teď si s ní řeka bude hrát, bude s ní dělat, co jen bude chtít. Tak jako si to v mé hlavě hraje se mnou. A postupně mě zabíjí. Tak jako řeka rozbije lahev o kámen. Dřív nebo později, bude po ní. A bude i po mně.
Stoupám si, zatím se držím zábradlí. Vítr mi fouká vlasy tak, že přes ně téměř nic nevidím. Ale nepotřebuji vidět. Stačí se pustit a udělat krok. Krok do tmy, stoupnout na místo, které je prázdné. A potom jenom padat. Dopadnout, a nechat řeku hrát si s mým mrtvým tělem.
Pouštím se zábradlí. Jsem už rozhodnutá. Pevně rozhodnutá. Ještě chvíli stojím, koukám na svá zápěstí, kolika řezy nožem, žiletkou a dalšími věcmi jsem se pokoušela o to, co se právě chystám udělat, o smrt. Nikdy to nevyšlo. Pokaždé mě někdo chtěl zachránit. Kdyby tak věděli, že moje jediná záchrana může být jedině smrt. Tentokrát to vyjde. Tentokrát to zvládnu.
Zakřičím, a udělám krok.
