Uncle's Nanny

2. kapitola - Na podlaze v koupelně

Nadiktoval dětem, aby mu přinesly lékárničku a po zjištění, že nemá dezinfekci, tak je poslal i pro pálenku do pracovny, načež je okamžitě poslal do pokoje.
Po kuchyňském stole, na kterém teď ležela blonďatá domlácená žena se válelo spoustu krví promáčených hadříků a tampónků. Snažil se ji ošetřit, jak nejlépe uměl a vydezinfikoval i tu nejmenší ranku, kterou našel, což blondýnku přivedlo, jakž takž k vědomí a z očí se jí bolestí kutálely slzy, avšak jí ze rtů neunikla ani hláska.
„Jste bláznivá ženská, to se vám musí nechat. Potulovat se po dvanáctém jen v tomhle slabém svetříku, ještě v tomhle ročním období." Vyčítal jí, když si všiml, že alespoň trošku vnímá. „Nemluvě o tom, že zdejší lesy jsou plné divoké zvěře, která by si na vás s radostí smlsla, kdyby vás ty děti nepronásledovaly." Ještě jí zalepil náplastí roztrhlé obočí a pak si ji zlehka vzal do náruče. „A teď vás uložím, přinesu vám čaj a odpočinete si, už žádné utíkání a padání do propastí." Zaslechl, jak se tiše uchechtla a tak se pousmál.
Donesl ji až do ložnice pro hosty, která se nacházela ve spodním patře hned vedle obývacího pokoje.
Položil jí do peřin, opatrně, stále vypadala jakoby se měla každou chvíli rozpadnout.
Hodil přes ní peřinu, přes kterou hodil ještě slabší deku, aby byla v teple a neprochladla.
„Přinesu vám ten čaj, kdyby jste ještě něco chtěla stačí říct." Řekl a otočil se k odchodu. Ve dveřích se ještě ohlédl přes rameno, modré oči ho stále trochu vyděšeně pozorovali, byly plné otázek, ačkoliv její ústa stále zůstávala zavřená.
V kuchyni uvařil čaj a přidal do něj trochu kořalky a následně se vrátil do pokoje pro hosty. Chtěl se jí omluvit za   to ráno, ale ona spala jako zabitá. Neudržel se a usmál se, položil hrneček na noční stolek a šel se podívat nahoru na děti.
„Jak jí je, strýčku?" Přiběhla k němu Sára a objala ho kolem krku, když si sedl k nim na koberec.
„Nic moc jí není. Jen byla trošku pomlácená. Bude v pořádku. Nejspíš jste jí tak nějak zachránily život." Pohladil Sáru po vlasech. „V lese se potuluje spoustu zvířat, to je taky důvod proč nechci, abyste se tam potulovaly." Pokáral je ještě jednou a pak se rozhodl, že už jim tím nebude zatěžovat hlavu.
Poté si připravily do školy, vykoupaly se a nachystaly se do postele.
Jako každý večer jim přečetl kousek z nějaké knížky a když spaly, tak nechával rozsvícenou malou lampičku.
Vrátil se dolů do obýváku a trošku poklidil po Sáře, která si tam odpoledne kreslila, když v tom zaslechl kroky z chodby, které se blížily jeho směrem.
Neotáčel se a uklidil papíry s pastelkami do šuplíku.
Kroky se zastavily a on cítil na zádech upřený pohled.
„Už je vám líp?" Ohlédl se přes rameno a viděl, jak tam stojí v jeho tričku, které ji předtím půjčil, aby nebyla ve špinavém.
Jen kývla bradou a dále ho pozorovala.
Otočil se k ní čelem a prohlédl si jí. Byla vážně moc hezká a vypadala sympaticky.
„Určitě musíte mít hrozný hlad." Poznamenal, když jí znovu pohlédl do očí.
Odpovědí mu bylo opět jen tiché přikývnutí.
„Tak pojďte." Prošel kolem ní a jemně jí vzal za paži a zavedl jí do kuchyně. Posadil jí ke stolu a ohřál jí polévku.
Zatímco se ohřívala, tak se na ní díval s rukama překříženýma na hrudi a opřený o linku.
„Co vás to vůbec napadlo, ženská?" Zeptal se po chvilce ticha a trochu přísněji se na ní podíval.
Trošku sebou cukla, když jí vyrušil z hlubokých myšlenek.
Podívala se na něj zoufalým pohledem a oči jí zeskelnatěli.
„Oh..." Vydechl najednou překvapeně. „Já vás nechtěl... Omlouvám se." Začal hned rychle, aby jí uklidnil.
Odpíchl se od linky a přisedl si k ní ke stolu. „Omlouvám se, hlavně za ráno, jak jsem se k vám choval, to ode mě bylo opravdu zlé." Omluvně se na ní podíval a pousmál se.
„T-to je v pořádku." Odkašlala si, hlas měla chraplavý, ale přesto byl svým způsobem zvláštně příjemný.
„Jsem Haymitch." Napřáhl k ní náhle prudce ruku. „Je mi trochu trapné vám vykat, když nejste o moc mladší než já." Nervózně se usmál a stále čekal s napřaženou rukou.
Chvilku na jeho ruku zírala a nevěděla, jestli úplně chce. Nakonec vložila svojí o dost menší ruku do té jeho. Byli hrozně hrubé a ona cítila jizvičky, které na dlani měl. „Effie." Také se pokusila o úsměv, ale ten jí hned zmizel, když ucítila připáleninu. „Polévka!" Vyjekla.
Haymitch okamžitě pustil její ruku a vyskočil na nohy a přeběhl k plotně. „Sakra." Zaklel. „Už ani polévku neohlídám." Sundal hrnec z plotny a pak se na ní omluvně otočil. „Budu se muset omluvit, ale polévka už nebude."
Ta situace jí přišla něčím hrozně komická a tak se její zvonivý smích rozlehl kuchyní a nakonec se k ní přidal i Haymitchův smích.
Když přestali byli chvilku ticho a prolomil ho až Haymitch. „Možná bych vám, teda, možná bych ti mohl usmažit pár vajíček, ať nemáš hlad."
„Já myslím, že bych raději měla jít." Zvedla se ze židle.
„Teď v noci?" Střelil pohledem k hodinám. „Promiň, ale to ti nemůžu dovolit." Zatvářil se nadmíru vážně.
Pravda byla taková, že ani ona nechtěla odejít, neměla tak úplně ráda tmu, ale zase nechtěla zaclánět.
„Ne, opravdu bych měl-..."

„Nemusíš." Přerušil jí. „Navíc, bůh ví, kam bys zase spadla tentokrát. Prostě si sedni, udělám ti něco k jídlu."

A ke svému překvapení se opravdu posadila zpět na židli a čekala, než před ní položí talíř s míchanými vajíčky, zatímco si sobě nalil skleničku.

„Dáš si taky?" Kouknul na ní.

Chvilku zírala na skleničku mlčky, je pravda, že nikdy moc nepila, ale něco jí říkalo, že se teď vlastně chce docela opít a tak jen přikývla.

„Ty toho moc nenamluvíš, co drahoušku?" Vstal a došel ji také pro skleničku.

Jen pokrčila rameny a dojedla. Vzala si skleničku do ruky a vyklopila do sebe celý obsah, přičemž si vysloužila jeho udivený pohled. Měla pocit jakoby ji měl každou chvíli alkohol propálit krk, ale neřekla ani slovo a jen se ušklíbla.

„Teda..." Zamumlal obdivně.

Po dalších dvou skleničkách se s lahví přesunuli do obýváku.

„Nikdy jsem tohle nepila." Uchechtla se.

„Je to normální whiskey." Zasmál se.

„To já vím, já nikdy moc nepila."

„Možna bys to nemusela teď hned přepálit." Zamumlal a vzal jí raději flašku.

„Jsem dospělá!" Převzala si flašku zpátky.

„Nechováš se tak." Zamumlal. Opravdu měl pocit jakoby měl doma puberťačku, co se poprvé opila.

Ošklivě se na něj zamračila. „A nechceš mi třeba začít říkat, jak se mám chovat?" Předklonila se k němu.

„Nemám to v plánu." Také se k ní naklonil, rozhodně neměl v plánu se jí nechat nějak zastrašit.

„Ještě před chvilkou to tak vypadalo." Položila mu dlaň na hrudník. „Ale já nejsem žádné z tvých dětí, abys mi mohl rozkazovat. Můžu si dělat co chci." Vydechla mu do obličeje. „Třeba tohle." Naklonila se a letmo ho políbila na rty. „Nebo to můžu udělat takhle." Vzala ho za tričko a tvrdě si ho k sobě přitáhla a přisála se mu na rty.

Chvilku tak setrval, ale pak si nějak uvědomil, co to vlastně dělá. „Přestaň." Odtáhl se od ní.

„Nebo?" Podívala se na něj a odtáhla se, takhle tu svou hru hrát nechtěla. „Není s tebou žádná sranda." Odfrkla si a napila se z láhve. Jenomže jí hned upustila na zem, zezelenala, vyskočila na nohy a běžela ke koupelně.

Haymitch za ní také okamžitě vyběhl a viděl jí, jak se v koupelně sklání nad záchodovou mísou. Přešel k ní a jemně jí odhrnul vlasy dozadu a držel jí je dokud neskončila. Pak se zhroutila vedle záchodové mísy a na další hodinu plné zoufalých vzlyků a klení se od ní nechtěla hnout. Nakonec se jim oboum nějak podařilo usnout. Na podlaze. V koupelně.