Krev vyvolených.

Část 4.

Třásla se mi kolena. Vlastně jsem se třásla celá, teprve teď jsem si uvědomovama, jak chladná tělocvična vlastně byla. Litovala jsem, že jsem před tím nedržela jazyk za zuby, avšak má myšlenka, že se našemu trenérovi omluvím za nazvání imbecilem, rychle zmizela.

Stála jsem uprostřed velké čtvercové matrace ohraničené páskou a naproti mě poskakovala ta hora svalů zvaná Gabriel. Přála jsem si zmizet, vždyť ještě ráno jsem byla normální teenagerka, vstala bych, z nechutí bych si oblékla uniformu a šla bych do své mírumilovné křesťanské školy. Byla to rutinní záležitost.

,,Tak jo, žádné údery do očí a citlivých partií, jasný?" Ujasňoval pravidla boje Moon, stojící za páskou; stejně jako mých dvaadvacet spolužáků. A my s Gabrielem jsme se před nima museli producírovat v nemožně těsných úborech.

,,Ten souboj je na čas? Jakože když se mi podaří přežít určitou dobu, vyhraju?" Promluvila jsem konečně po dlouhé chvíli a několik lidí se zasmálo. Bravo Illiano! Míříš na vrchol.

Moon se pousmál a založil si ruce na hrudi, ,,Bohužel. Ukončím to, až když jeden z vás vyhraje."

,,Chtěl jste říct, až Gabriel vyhraje," vložil se do konverzace kdosi. Ten hlas byl hluboký a chladný. Můj zrak se stejně jako zraky ostatních upnul na vysokého chlapce. Byl to ten černovlasý opozdilec, Dwight.

,,Jak jsem řekl, každej má šanci, je to jen o cviku," namítl Moon.

,,O cviku? Vždyť ta holka narozdíl od něj dělala maximálně balet," odkašlal si a pro tentokrát si smích od ostatních vydobyl on.

,,Sklapni," prskla jsem jeho směrem, zaražena vlastníma slovama. Proč  vždycky z mé pusy musely vycházet jen nevhodná slova? Nebyla jsem tam ani jeden den a už jsem se stihla obořit do dvou lidí - z toho jeden byl můj učitel.

Raději jsem se od něj otočila pryč a opět stanula tváří tvář svému protivníkovi.

,,To si nechte na potom, teď už konečně začneme, tak děcka," zatleskal Moon, ,,začněte!"

Než jsem se stihla vzpamatovat, Gabrielova noha mě poslala k zemi. Náraz byl tvrdý a mě trvalo několik vteřin, než se mi opět podařilo popadnout dech.

,,Notak, vstaň Illiano!" Křičel Moon, pokoušela jsem se jej nevnímát.

Takhle se mnou přece nikdo zacházet nebude!

Zhluboka jsem se nadechla a postavila se na vratké chodidla. Úspěšně se mi podařilo vyhnout chlapcově paži. Byl sice mohutný, ale to mu ubíralo dostatečnou hbytost. Než stačil udělal další krok, provedla jsem výpad vpřed a uštědřila mu ránu do žeber. Gabriel to sice téměř nezaznamenal, zato já na sebe byla hrdá.

,,To ušlo," uznal Moon. Chtěla jsem se na něj triumfálně usmát, ale ještě před tím jsem se opět setkala s těma pomněnkovýma očima.

,,Neměla by ses otáčet od protivníka," křik kdosi, ale to už mě Gabriel popadl za krk a praštil se mnou o zem. Chvíli jsem letěla vzduchem a zbytkem jsem si tak úplně nebyla jistá.

///

Z bezvědomí mě probrala bolest. Pokoušela jsem se otevřít oči, ale pravidelné intenzivní tepání v hlavě mi to příliš neusnadňovalo. Z úst se mi vydral tichý sten, chtěla jsem se alespoň posadit, celé tělo však protestovalo.

,,Ne tak rychle, slečno," promluvil přísný ženský hlas blízko mě. Přemohla jsem se a konečně otevřela oči. Ležela jsem v prostorné místnosti plné lůžek a stolků.

,,Kd..ehm- kde to jsem?" Dostala jsem ze sebe zmateně.

,,Na ošetřovně," usmála se blond žena středních let stojící vedle mého lůžka.

Přikývla jsem a snažila se vybavit, jak jsem se tam vlastně dostala. Bojovala jsem s Gabrielem, jen se mi mlžilo, co bylo potom.

,,Dostala jste pěkně to těla, málem z toho byl otřes mozku. Naštěstí budete mít jen pár ošklivých pohmožděnin a několik následujících dnů se vám bude těžko pohybovat," oznámila sestřička a na díky několika tlačítkům nastavila lůžko tak, abych se mohla posadit.

,,Teď je půl čtvrté odpoledne, o šesti si vezmete dvě kapky a to samé každé dvě hodiny - kromě noci, samozřejmě," podala mi malou skleněnou lavičku, která obsahovala zvláštně vyhlížející žlutou tekutinu, mělo by vám to trochu ulevit."

Když mě propustili z ošetřovny, nevěděla jsem kam jít. Byla jsem stále trochu zmatená, tak jsem raději zamířila zpět na pokoj, kde jsem počkala na Dani, než se vrátí.

Zrovna jsem seděla v okně a pozorovala paprsky, jenž se lámali na hladině jezera, když se dveře rozrazily a do místnosti vtrhla Dani.

,,Oh, Ill, jak se cítíš?" Mračila se dívka, která se mezitím posadila na mou palandu, aby mi byla co nejblíže.

,,Pár modřin, skoro to necítím," zalhala jsem a nevědomky svou dlaň položila na žebra, která mě z neznámého důvodu bolely ze všeho nejvíce.

,,Gabriel je blb. Ještě si do tebe stačil párkrát kopnout, když jsi omdlela," vysvětlovala.

,,Tím se všechno vysvětluje," zaškaredila jsem se z okna.

,,Ill, dneska jsme měli hodinu létání!" Změnila najednou Dani téma, ,,vybírali jsme si draky!"

Mou pozornost zaujala natolik, abych se na ni znovu otočila, ,,Jakože živé, každý svého?"

Dívka celá zářila a kývala hlavou jako by měla nějaký záchvat, ,,Moon nás vzal do sekce, kde se odchovávají mláďata. Bylo to neskutečný, byla tak malinká!"

,,To sis mohla vybrat kterého chceš?"

,,Více méně, ale prej se mu taky musíš líbit nebo co," mávla rukou Dani.

Super, zatímco si ostatní vybírali draky, já tvrdla na ošetřovně.

,,A co já? Nezmínil se někdo?" Nahodila jsem jako by nic.

,,Jo, jasně. Moon říkal, že tě tam vezme dodatečně," rozpomněla se a koutkem očka mrkla na dřevěné hodiny visící na zdí, ,,půl šesté, měly bychom jít na večeři."

,,Nemám hlad, raději zůstanu a budu odpočívat."

Dani odešla a já se opřela o rám okenice. Neměla jsem však ani tušení, že dnešní den ještě zdaleka neskončil...

///