Mistakes [CZ]

I.

Do lehce třesoucích se rukou jsem vzala drobný, bílý šálek a pomalu usrkla aromatického čaje. Pozoroval mě. Ten pocit byl nadmíru nepříjemný, párkrát jsem sebou zavrtěla na velkém křesle, které při tom jak se patří zavrzalo, ale stejně jsem se nezbavila nutkání ohlédnout se za sebe.

Co to s tebou sakra je? Notak seber se trochu Ashlyn! Vždyť je to úplně cizí člověk, domlouvala jsem si v duchu.

Bylo to zbytečné, naprosto jistě jsem věděla, že ten světlovlasý, podivný chlapec pohodlně sedí jen pár metrů ode mě. Preriferní vidění mi totiž umožnovalo, ač jen nejasně a rozostřeně, prohlédnou si jeho tvář.

Vlasy, bílé jako právě napadlý sníh mu neposedně poskakovaly pokaždé, když pohnul hlavou a zakrývaly tak určité části jeho obličeje, stejně pobledlého a jako všechno ostatní. Vtipné na to bylo, že jsem vůbec nevěděla, kdo to je.

Položila jsem drobný hrníček na bílý podšálek a neodolala přitisknout ohřáté ruce na své světlé, slabě pihaté tváře. Poté jsem si popotáhla rukáv žlutého svetru a povzdechla si, rukou už po několikáté odhrnujíc husté, tmavě hnědé vlasy z obličeje

Očima jsem zabloudila na prosklenou stranu kavárny a prohlédla si ulici za ní, přičemž jsem úspěšně ignorovala vtíravý pohled dvou, mořsky modrých očí.

Jak dlouho na ně budu ještě čekat?

Moji dva nejlepší kamarádi, štíhlá zrzka Karen, která shodou náhod bydlela jen o dva bloky dál než já a samozřejmě také docházela do stejné školy a o rok starší spolužák, sportovec Lucas, měli do kavárny kousek od centra města dorazit už před více než dvaceti minutama.

Netrpělivě jsem z kapsy uplých džín vyndala svůj smartphone, zkontrolovala čas a při tom všimla nového upozornění z facebooku. S tím, že to počká na doma jsem mobil opět zamkla a schovala.

Zvonek na dveřích sebou lehce zatřesl, když do kavárny někdo vešel, já se v naději otočila a skutečně. Do poměrně prázdné a tiché kavárny, provoněné skořicí a čerstvou kávou vešli dvě rozesmáté osoby a když si mě konečně oba všimli, zamířili k mému stolu.

S úsměvem jsem se na ně dívala, když však procházeli kolem dlouhého, úzkého stolu u prosklené strany kavárny, odkud byl výhled na celou ulici, mé oči se shledaly s těmi jeho.

Chlapec, jehož vlasy, bílé jako čerstvý sníh, byly dlouhé tak akorát, na mě až neslušně zíral, bez jákéhokoliv ostychu či zkrývání. A k tomu všemu byl až neuvěřitelně pohledný..

Mohlo mu být tak něco přes 16, jeho zářivé, modré oči mě doslova hypnotizovaly, a tak jsem byla velmi vděčná Karen, když na mě promluvila a díky tomu jsem byla schopná vrátit se do reality. Trhnutím jsem na ni pohlédla.

,,Kdo to je?" řekla s nezkrývavým zájmem při pohledu na onoho kluka. Potom ze sebe svlékla zimní kabát a posadila se vedle Lucase na křeslo proti mě.
,,To nevim"
,,Aha?" zatvářila se rusovláska překvapeně, dál o tom ale nemluvila.

......

O pár hodin později jsme vyšli z kavárny, venku byla o něco větší zima než předtím. Narozdíl od Karen, která by si na sebe nejradš vzala ještě jednu zimní bundu, jsem byla poměrně teplokrevná, takže mi v žlutém, o číslo nebo dvě vetším svetru nebyla zima.

Několikrát jsem si na prst natočila pramínek svých tmavých vlasů, při tom naoko zaujatě poslouchala o čem si vzrušeně povídali moji dva kamarádi. Ve skutečnosti jsem se ponořila až nebezpečně hluboko do svých myšlenek. Prostě jsem toho bledého, modrokého kluka nemohla dostat z hlavy.

Nejradši bych použila nějaké kouzlo z Harryho Pottera a vymazala toho ho z paměti, jen jsem si zrovna nemohla vzpomenout jak se to zaklínadlo jmenovalo.

Po chvíli, když jsem zaslechla, že se Lucas na něco ptá jsem jen strojeně zahučela důmyslné hm a přikývla hlavou, s naprostou jistotou, že si ničeho nevšimne. Opak byl však pravdou.

,,Co je s tebou?" zeptal se a přerušil tak tok mých myšlenek. Poté jsem ucítila jak se jeho ruka jemně otřela o tu mou, což mě donutilo pohlédnout mu zpříma do šedých očí. Bylo mi jasné, že si taky vzpomněl..

Bylo hloupé hrát vlašku a nechat se vyhecovat ostatními spolužáky. Bylo hloupé plnit ten úkol a ačkoli to mohlo vypadat nevinně, jako pusa mezi sestrou a bratrem, bylo v tom něco víc.. tedy na jeho straně.

,,Tak se mějte" rozloučila se Karen a já teprve v ten okamžik jsem rozpoznala světle modrý dům před sebou, jenž v zašedlé ulici doslova zářil a který nepatřil nikomu jinému než zrzce před námi. Červánky na nebi pomalu ustupovaly noční tmě, mohlo být tak šest hodin.

Poté co jsme se s ní rozloučili, s Lucasem jsme pokračovali v cestě. Napětí mezi námi by se v tu chvíli dalo krájet, oba jsme mlčky došli k dalšímu bloku.

Cítila jsem jako se jeho ruka ovinula kolem té mojí, poté stisk zesílil a než jsem stačila zareagovat, byla jsem přitisklá jeho tělem ke studené, kamenné zdi jednoho z krajních domů.

,,Lucasi.." zachvěla jsem se pod jeho pohledem..

Byla chyba s ním zůstat sama.